16. kapitola „Smrti blíž“ - 2. část

14. srpna 2012 v 6:02 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
edit: neprošlo korekturou

Chvíli přemýšlala nad tím, že možná nebyl dobrý nápad si k Noahovi sedat. Když hloubala o trochu více, uvědomila si, že to má aspoň výhodu v tom, že konečně ví, proč s ní nemluví.
To chování ji sici rozčilovalo, nicméně nenáchala nějaké jiné možnosti, než to prostě ignorovat, jelikož Artemem se nehodlala přestat bavit. Přece nenechá Noaha, aby jí určoval s kým se přátelit, to bylo pochopitelné.


Přemýšlení a okolní hluk přerušil profesor Moody, který si se svým vlastním randálem způsobeným umělou nohou nakráčel do třídy. Před ním levitoval podivný kufr, který pak s žuchnutím dopadl na kamennou podlahu.
"Všichni jsou tady, nikdo se nesnaží simulovat na ošetřovně?" zeptal se hned a rouzhlédl se po všech přítomných, ani nečekal na odpověď a zapsal si, že nepřitomnost byla nulová.
"Odevzdejte mi eseje z minulé hodiny," porušil dodatečně, a jakmile se všichni zvedli ze svých míst, mávl hůlkou k lavicím. Ty se i s židlemi bleskurychle zasunuly podél stěn a uprostřed třídy se vytvořil poměrně velké prostor. Další praktická hodina? Skvělé!
"Udělejte veliký půlkruh." A čekal. "Jak mnozí z vás poznali, čeká nás další praktická hodina. Původně jsem vám chtěl přivést upíra, ale ředitel byl proti," odmlčel se a kouzelným okem projel po tvářích Mrzimorů, většina z nich si viditelně oddychla. "Nicméně tvrdil, že minulý rok třeťácí s profesorem Lupinem měli ve třídě bubáka, tak jsem si taky jednoho sehnal. Je v té bedně mimochodem," dokončil a hned po zmínění bubáka se kolem Izarry rozpoutaly vzrušené diskuze.
"Bubák, tak to bude zajímavé. Slyšela jsem o něm minulý rok, když měli hodiny s Lupinem. Prý to bylo skvělé a trochu i děsivé. Přeci jen, je to bubák," ozvala se vedle ní Karin. Jak dlouho už tam stála, že si jí Izarra ani nevšimla. Ale to je jedno.
" Jo, to jo," odpověděla jí a oči upírala na zamčenou bednu uprostřed.

"Ticho!" křkl na třidu a v tu ráno bylo hmové ticho. Několik lidí z mrzimoru o krok couvlo.
"Pro začátek, něco málo k teorii. Co je to vlastně bubák? Tvor, který dokáže změnit tvar podle toho, co vás vyděší nejvíc. Kde ho nejčastěji najdeme? Tmavé prostory, skříně, prostory pod schody, pod postelí, temné rohy místností. Než se dostanu k tomu, jak se ho zbavit, má někdo nějaké dotazy?" Jeho okou opět zabloudilo po místnosti. Zvedlo se jen málo rukou.
"No, třeba vy, Patile," vybídl Moody kamaráda od Jill.
"Pane profesore, když se bubák změní v něco magického, převezme i magické schopnosti?" zeptal se.
"Jo, já slyšela, že Harry Potter má za bubáka mozkomora, ale že není tak silný jako pravý mozkomor!" doplnila Jill než se Moody dostal ke stolu.
"Nepřerušujte, Darkwoodová!" okřikl ji a Jill ze sebe vydala tiché "pardon".
" A k vašemu dotazu... ano, převezme je, ale opravdu nejsou tak silné. Jen dostatečné na to, aby přesvědčil dotyčného, že je skutečný," vysvětlil skřípavým hlasem. Přihlásil se Noah, který si v půlkruhu vybral místo daleko od Izarry. Jak milé od něj.
"Jak bubák vypadá, když je schovaný a ještě se na nic nepromění? V knize to není."
"Vidíte všichni tohle oko?" Moodyprstem namířil na to své obrovské, které se otáčelo a protáčelo sem a tam. Všichni kývli na souhlas.
"Může videt skrz zdi a taky skrz tuhle bednu. Takže jak takový bubák teď vypadá... No, předtavte si obsah stolů ve Velké síni včetně vidliček, talířů, rozmixujte to, předejte nějakého toho hada, švába a nechte se to celé točit v tmavé mlze. Tak nějak teď vypadá, nechutné, že?" ušklíbl se Moody. Izarra by byla překvapená, kdyby v místnosti teď našla někoho, kdo by se nešklebil znechucením.
"A přesně tomu se teď postavíte! Takže, existuje primitivní kouzlo, které bubáka zaženě. Zní: riddikulus. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vždycky se najde háček. Tohle samotné nestačí, ne tak úplně. Když to vyslovíte, musíte bubáka myšlenkou donutit, aby na sebe vzal podobu, která vám přijde vtipná a rozesměje vás. Snad se dneska stihnete vystřídat všichni." Poslední větu jen ledabyle zamumlal a jeho obě oči letmo zavadily o bednu.
"Posuňte se do zadní části třídy, aby bubákovi nedělalo problémy na sebe vzít sprátnou podobu -."
"No, tohle...! On té potvoře snad pomáhá!" zasyčela rzorušena Karin a Izarra nad tím jen protočila oči.
"- a promyslete si, čeho se bojíte nejvíc a na co by se to dalo změnit. Pak se po jednom, až řeknu, budete střídat u bubáka a pokud jste si hůlky nechali v taškách, vemte si je," rozkázal a sám se posadil na židle, která pod tou vahou hlasitě zavrzala.
Izarra se vydala k zadní stěně a přemýšlela, čeho se bála nejvíc. To bude těžké. Že by přišla o hlas a už nemohla zpívat? Ne, toho by se nebála, kouzla by něco takového napravila. Ale kdyby se nedala použít magie... Co by dělala bez kouzel? Co by dělala, kdyby ji opravdu vyhodili ze školy? Pak by musela zpátky mezi mudly. To nechtěla, jen při tom pomyšlení jí naskakovala husí kůže. Určitě. Takže z pár chvil před sebou uvidí Brumbála, který jí oznamuje, že ji chce vyloučit. V co by ho měla změnit? Jak by vypadalo, kdyby si z jeho vousů háčkoval přehoz na postel? Ty vousy jsou na to dlouhé dost. Ale asi by měla zkusit vymyslet něco jiného a vtipnějšího. Škoda, že zrovna te´d neměla náladu myslet vtipně, vždyť se za chvílí podívá do očí své největší noční můře. Ne, že by Brumbál byl děsivý, když se zrovna nenaštve, ale na okamžik si myslet, že je vyhozená ze školy. Brr. Jednou už jí to bohatě stačilo.
Znova zauvažovala nad zaplétáním vousů háčkem, když si z nenadání vybavila Marka, když vypil špatný lektvar pro růst vlasů. To se k Brumbálovi skvěle hodilo, bylo to jednoduché a vtipné. Bude to fungovat; formule je riddikulus, že?
Fajn, bude to fajn. Zhluboka se nadechla. Nechtěl si přiznat svůj strach.
"Takže, bavíte se, takže jste asi připravení, že? Scabiore, postáváte tak vepředu a děláte, že vás dění kolem absolutně nezajímá, takže určitě nebudete mít nic proti, když půjdete první." Moody pokývl hlavou a tím naznačil, aby Scabior předstoupil doprostřed půlkruhu, asi dva metry od bedny. Ten nasucho polkl, jednou se ohledl za sebe na dvojčata a pak několika delšími kroky vystoupil vpřed.
"Formule zní riddikulus, nezapomeňte," připomněl Moody a mávl hůlkou k bedně. Zámek se s cvaknutím otevřel a víko se odkopilo. Izarra o jeden krok couvla, jiní udělali pravý opak, aby lépe viděli. Mezi tím Scabior namířil hůlky na otevřenou bednu. Z té až nepřirozeně rychle vylezl obří slimák, mířil si to až k němu a za sebou zanechával silnou nechutnou vrstvu slizu. Izarra se znechuceně ošila. Fuj. Tohle jí připomnělo, proč tak nemá ráda podivné slizské potvory.
Odvrátila se od slimáka-bubáka a zaměřila se na Scabiora, který vypadal, že přemýšlí, jestli je lepší zvracet a nebo útéct. Když už byl slimák asi jen metr a půl od něj, pevněji uchopil svou hůlku, vyslovil formuli a slibák se změnil na... Opravdu to byl Hagrid v minisukni? Izarra si nebyla jestá jestli je to opravdu víc vtipné nebo spíš děsivé, ale nechala se strhnout davem a dala se do smíchu.
"Velmi pěkné, běžte někdo další," řekl Moody a Scabior se zařadil mezi ostatní rychleji, než by jeden řekl famfrpál. Všichni, někteří se stále smáli, se po soubě začala rozhlížet a pak Jill před sebe vystrčila Simiu Lawlietovou, jež po ní v tu chvíli hodila tak děsivý pohled, že ani ten bubák by se za něj stydt nemusel.
"Neboj, půjdu hned po tobě," ujišťovala ji Jill a ještě o kousek spolužačku postrčila.
"Si piš, že jdeš po mě! Jestli mě to sežere, tak je to na tebe," řekla jí na zpět a rychle postoupila před bubáka, který už se začal měnit. V okamžiku proti ní stál klaun s šíleným výrazem ve tváři a nožem v ruce. Přesně takový, jakého Izarra občas viděla v nějakém mudlovském hororu. Mrzimorka sebou vylekaně škubla a trochu couvla, asi krok nebo dva.
"Ruddikulus!" křikla trochu zoufale Simia hůlkou mířící klaunovi přímo na hlavu. Kouzlo se podařilo a po salvě smíchu nad baletícím šimpanzem v tylové sukýnce se na scénu vydala usměvavá Jill.
"Tak tohle bude boží," prohlásila, než se bubák proměnil. Usměv jí pomalu vymizel, když před sebou spatřila asi tucet lidí. Byli to její přátelé, někteří v mudlovském oblčení, jiní v bradavicíkých uniformách. Izarra mezi nimi našla třeba Noaha, Collina, Simiu, pár dalších, ale i sebe samu.
Jill jen stála s hůlkou nataženou, zřejmě nechápala, jak ji její přátele mají vyděsit. Ostatní kolem na to byli úplně stejně.

"Víš, Darkwoodová, my jsme přemýšleli. Rozhodli jsme se, že už se s tebou nechceme bavit," řekla jedna holka oblečená do mudlovského a odvrátila se.
"Jo, už to není ono, jsi tak obyčejná. Kdo by s tebou chtěl kamarádit? My ne," doplnil kluk a otočil se.

"Héj, tohle ale vůbec není boží," zašeptala zklamaně Jill a roztřesenou rukou na ně namířila hůlkou. V obličeji vypadala neskutečně smutně.

"Proč se s tebou kamarádit, s bezvýznamnou holkou jako ty, co jen každého šmíruje, hmm? Co by na to asi řekli mí rodiče, na to, že se bavím s hloupou Mrzimorkou? Přiznej to, jsi sama," ozval s hlas Izarry, ve kterou byl bubák taktéž proměněný. Obě Izarry se odvrátily.

"Ty nejsi skutečná, ty bys mi tohle neřekla. Jsi kamarádka," řekla Jill pevně a znělo to, že se o tom spíš snažila přesvědčit sama sebe. Čelit svému největšímu strachu nebylo jednoduché a i Moody už čekal, zda to zvládne nebo ne. "Riddikulus!" A všechny postavy se proměnily v pestrobarevné motýlky a začali poletovat kolem sebe.
"Jupí," řekla Jill nadšeně a veselými kroky se vrátila na své místo. Přesto stále vypadala posmutněle. Její spolužáci poznali, že jí to vzalo trochu víc a hned se ujisťovali, jestli je v pohodě.
Vystřídalo se ještě několik lidí, několik bubáků... Strach ze tmy byl zajímavý. Patila obklopil jakoby černý mrak a když se ozvalo zaklínadlo, zase se zozplynul do barevného světla. Párkrát se bubák taky zformoval do podobně nechutných potvor jako u Scabiora. Třeba obří šváb.
Teď byla na řadě Lora Nottová a s předběnou hrůzou v očích čekala, až její bubák získá tvar. Ve středu třídy stanula posava zahalená do temného hábitu, obličej schovaný ve stínu kapuce. S náhodným světlem byly jasně vidět odlesky v rudých očích čaroděje, který proti Loře vytáhl vlastní hůlku.
"Tví rodiče... jsou mrtví... stejně tak budeš i ty a tvůj bratr se za chvíli... připojí," pronesl vysokým chladným hlasem. Několik přítomných sebou trhlo, Izaře neuniklo, že dokonce i sám jejich profesor byl jedním z nich.
"Riddiculus!" zavřeštěla Nottová ještě dříve, než to dořekl. Na místě temné postavy se objevil bílý červenooký králíček s růžovou mašličkou za krkem.
"Byl to…?" zašeptal někdo nevěřícně a Lora tomu někomu neznámému jen přikývla, když se vracela do řady. Právě všichni mli tu čest vidět Pána zla.
Jelikož se nikdo nehlásil, tak se k bubákovi vydala Izarra s už připravenou hůlkou a čekala, až se bubák změní přesně tak, jak čekala. Když se tak stalo, natažená ruka se jí začala třást a oči vytřeštila v absolutním děsu. Tohle nebyl Burmbál ani nic jemu podobné.
Naproti Izaře postávala hubený postava snat třikrát vyšší než ona sama. Byla zahalená do tmavé, splývavé látky, která u kostnatých kotníků přecházela do černého kouře. Z pod látky vycházely bledé ruce, na kterých byly zmytky zhnilého masa. Dlouhé prsty svíraly nablískanou kosu. Hlavu zahalovala podobná kápě jako u předchozí podoby bubáka, ale už neprobleskovala odlesky na očích, byla tem prostě jen tma.
"To je mozkomor?" zeptal se někdo tiše.
"Ne, je to něco horšího," dostalo se mu odpovědi od někoho, kde poznal, že před Izarry nyní stojí samotná smrt... nebo alespoň to, co ji symbolizovalo.
Smrt... Vlastní nebo cizí. Smrti se bála nejvíc a jen, co poznalo, co je zač ta bytost před ní, nebyla schopná skrz rty to jednoduché zaklínadlo propustit.
"Ahoj, Izzie. Čekalas na mě? Ach ano, teď už jsi na řady ty... jen ty sama samotinká. Tak, co těšíš se tak jako já?" promluvila Smrt neexistujícími ústy a znělo to, jakoby její hlas ycházel ze stěn. Izarra naprosto strnulá strachem upustila hůlky a ta s ťuknutím dopadla na zem. Spolužáci poznali, že je něco špatně, ale zatím mlčeli.
"Jak je to dlouho, co jsme se viděly naposledy? Když jsem ti vzala Christine a Marka? Ach ano, krásné to setkání, podívej se znova," mluvila sladkým, přesto jako břitva ostrým, hlasem Smrt a posunula se k Izaře o krok blíže. Kosti hlasitě zaskřípěly. Pak mávla jednou rukou a kouř u jejího pláště se sformoval do třech siluet, ve kterých Izarra poznala Marka a Christine... a jejich vraha. Ukázalo to jejich smrt znova. Ne... to ne...
"Ne!" snažila se křiknout, ale vyšlo to jen jako tiché šeptání.

"Vážně? Tak to dokaž! Avada Kedavra!" ozvalo se z iluze, která všem v místnosti ukázala vraždu, která se odehrála několik měsíců zpět. Izarra v očích cítila slzy, ale nechtěl aje pustit dál. Musela být silná, ale bylo to tak těžké...

"Ale ano. A těch jsi na řadě ty... však máš ráda Kmotřičku Smrt, ne? Už jsi mě sama jednou volala. Pamamtuješ? Ten mudla? Když jsi ho zabila?" Smrt se zasmála. Ostatní už nezírali na bubáka, ale na Izarru, která byla bubákem obviněna z vraždy. Jak si dovoluje jí vůbec něco takového říct?
"Nezabila! Žil, když jsem odcházela!" zasyčela, ale na nic víc se nezmohla.
"A jsi si jistá? Měřila jsi mu tep? Ale dám ti na výběr. Jak chceš umřít? Jako oni? Avadou, co na to říkáš... nebo v bolestech, jakoby tě upálili za živa? To je taková pěkná smrt pro čarodějnici, že? Taková tradiční. Nebo bys ráda zjistila, jak umřel tvůj otec?" A smrt se smála, když Izarra byla vyděšená jako v této třídě ještě nikdo před tím. Cítila takovou bolest, že to začlo být opravdu nesnesitelné.
"Nemluv o nich, nemluv o nich... Nemáš žádné právo!" šeptala Izarra.

"Pane profesore?" zeptal se někdo, ona ten hlas slyšela jen z dálky.
"Ticho, ona to zvládne sama."

"Ano, Izzie. Ano, Hvězdičko. Ty to zvládneš. Ty se přece vůbec nebojíš, že? Jsi úplně v pohodě. Já jsem konec konců jenom tvoje Smrt, nic podstatného. Tak? Jaká je tvá volba? Jakou cestou se dostaneš do světa mrtvých." Smrt se chladně smála.
"Nejsi skutečná," řekla Izarra tiše a rychle se ohla pro svou hůlku a už se chystala říct formuli, ale zarazila se. Jak z tohohle udělat něco vtipného? Teď byla opět bezradná. Ale chtěla to zkusit, třebaže si nebyla jist, jestli se jí to podaří. Ale není to skutečné, je to jen bubák... nemůže to být skutečné... Musí to zvládnout.
Nevnímala tedy své okolí a řekla: "Riddukulus."
Zvedl se vítr a Smrti spadla kápě na ramana. Izarra zírala do svého vlastního obličeje, který nesl ten úšklebek, kterým byla známá. Byl to její přesný odraz. Stála tam ona, v plášti Smrti, s její kosou v rukou a s očima barvy nejtemnější krve.
"Takže já nejsem skutečná, říkáš?" ozval se třídou její chladný hlas, přestože bubák nepohyboval ústy. Izarra byla zmatená, ale sklonila hůlku.
"Fajn, zařaďte se zpátky ke zdi. Další," pročísl ticho Moody.

Izarru nahradil Noah s rozzuřeným vlkodlakem a pak i ostatní, ale to už se Izaře nepodařilo dávat pozor. Cítila na sobě pohledy ostatních, kteří nechápali tu scénu, kterou jim před chvíli předvedla. Jak by taky mohli, vždyť to nechápala ani ona sama. Byla si jistá jen tím, že takhle to kouzlo fungovat nemělo a taky faktem, že teď ji bude většina lidí považovat za divnou… zase. Nemohla víc přemýšlet, nemohla vůbec přemýšlet.

"Davidsonová, zůstaňte na chvíli," zavolal si ji Moody a Izarra ani nezvedla hlavu, dál si balila věci do tašky a pak se vydala k profesorovi. Necítila se zrovna na to, aby se nějak více projevovala. Popravdě, bylo jí mizerně.
"Jste v pořádku, bubák vás zasáhl víc než ostatní, čekala jste něco jiného, že?" zeptal se a nadvedl obočí nad zdravým okem.
"Ano, profesore."
"Nezníte moc přesvědčivě, ale když myslíte..." ušklíbl se, což Izaře v tuhle chvíli bylo absolutně jedno. "Předpokládám, že bylo těžké najít něco vtipného, v co by se tahle vaše Kmotřička dala proměnit."
Izarra vzhlédla; z oč jí vyzařovala věta: 'Neříkejte.'
"Ale kvůli takové banalitě, jako je bubák s vámi mluvit nechci. Víte, jak jsem říkal o tom oku? Že vídí skrz bednu? Vidí i skrz zdi. Musím říct, že máme velmi zajímavé zájmy. Takže, opravdu si myslíte, že je vhodné tahat do Bradavic černou magii, zvláště když jste v podmínce?" Izarra přestala dýchat a místo sklíčenosti v ní začal bublat vztek.
"Špehoval jste mě?" zavrčela, tentokrát už byl její hlas poměrně přítomný.
"Co myslíte?" ušklíbl se.
"A co teď? Řeknete to Brumbálovi? Necháte mě vyhodit? Tak prosím, klidně poslužte."
"Ale vůbec ne, slečno. Spíš jsem vás chtěl upozornit, abyste si s přítelem dávala větší pozor, nikdy nevíte, kdo vás může sledovat. Třeba byste už příště neměla takové štěstí. Třebaže používáte cizí hůlky, když se na to přijde, před vyloučením vás to nezachrání. Ale mimochodem velmi dobrá práce s těmi kouzly, jste nadaná," oznámil.
"Oh," bylo jediné, na co se zmohla. Moody jí pokynul rukou, že už může jít. Na její pobídnutí se otočila a po prvních krocích byly její pocity z bubáka a toho všeho, co jí připomněl, zpátky. Tušla, že není vhodná doba, aby byla v blízkosti lidí, kteří by se to s ní mohli pokoušet rozebírat. Celé její tělo brnělo magií a výboch bylo to poslední, co potřebovala.
Za dveřmi potkala Noaha, který na ni čekal. Co si o sobě myslí, po tom, co jí dal na jevo, že s ní mluvit nechce?
"Izzie, jsi v pořádku? To s tím bubákem -."
"Najednou se mnou mluvíš, najednou se staráš? Měl by sis ujasnit, co chceš," zasyčeala na něj nevrle.
"Ale já jen -." Opět ho přerušila.
"Promiň, ale musím si něco zařídit," odbyla ho a vydala se liduprázdnou chodbou. Nemohla riskovat nějaký pohovor s Brumbálem, kvůli výbuchu, tak se vydala směrem k nemocničnímu křídlu. Madame Pomfreyová bude ochotná pomoct.
"Copak se stalo, slečno? Jste bílá jako smrt," ptala se jí čarodějka ihned po příchodu.
Zmínění smrti nebylo zrovna šťastné.
"My v obraně probírali bubáky s praktickou zkouškou... Můj nebyl nejšťasnější a..." došla jí slova.
"Myslíte si, že byste se mohla znova -." Ani to Pomfreyová nemusela dopovědět, obě chápaly, co seděje. Izarra jí to ještě potvrdila kývnutím.
"Dobře, že jste přišla. Hned najdu nějaký lektvar na uklidnění. Cítíte se pak na návrat do společenské místnosti nebo tady chcete chvíli zůstat?"
"Zvládnu se vrátit. Já jen, bubák mi připomněl příliš mnoho. Já nechci skončit jako před tím," zašeptala.
"Oh, počkejky chvíli a ne, že si to rozmyslíte a utečte," zaúpěla madame Pompfreyová a odběhla pro lektvar.
Izarra se při čekání posadila na jedno z lůžek, musela se dát do kupy. Po tom všem, po večeři ještě měla v plánu doučování Stanleyho Williamse, tam nemůže přijít jako hromádka nervů.
Brzy zjistila, že Nebelvír nevtipkoval, když tvrdil, že mu kouzelné formule opravdu nejdou. Doučovat ho bude těžší, než si Izarra zprvu myslela, ale za zrušení trestů to stojí. Už se jen nějak zbavit zákazu Prasinek a bude si moci říct, že se věci zlepšují... Ale mrtvou Christine a Marka, ani jejího otce, to nevrátí. Měla by se na to snažit nemyslet, minulost nechat minulostí a soustředit se na svou budoucnost a snažit se ji udělat tak perfektní, jak jeto jen možné, protože co jiného by měla dělat?

Za pár dní už událost s bubákem vyšuměla a stím, že si ostatní začali myslet, že se jí kouzlo prostě jen nezdařilo… naopak bubákovi se jí podařilo vyděsit dokonale, což se mohlo stát každému.
Dvacáte čtvrtého února se konal druhý úkol. Takže ona a ostatní přes hodinu seděli na tribunách u břehu a čekali, až některý ze šampiónů vyplave na hladinu. Aspoň, že počátečné posměšky na Harryho adresu po chvíli ustaly. Poslouchat to ještě chvíli a nejednoho člověka by začala bolest hlava. Bylo to nudné, jen čekat ať se něco začne dít. Izarra vlastně nechápala, proč tam vůbec musí sedět. Kdyby pod tou vodou aspoň bylo něco vidět, ale ono nebylo. Takže jí nezbývalo nic jiného nežsedět a mrznout.
Postupně se šampioni vynořili a ona opravdu děkovala Merlinovi, že se konečně stalo aspoň něco. Následně byly udělany i body. Harry si nevedl nejhůř; použil žaberník, a přestože se vynořil poslední, tak za svou - Brumbál to nazval mravní silnou - když zachránil i cizí zajatkyni, dostal čtyřicet pět bodů.
'Dobře sis vedl, Harry,' pomyslela si nepřítoměně Izarra, když sledovala šampiony, jak si je do péče přebírá madame Pomfreyová.




/AN: Co říct... cítim se jako malý slabý nechutný zrádce. Pamamtuju si, když jsou opoštěla povídky o stmívání... jak jsem si říkala, že něco takového už někdy neudělám. A hele, já to udělala zas, zas jsem porušila slib. Cítím se mizerně. Já to chtěla dopsat, vážně... ale nemůžu si dovolit ptát tohle několik let jako Rowla, nemůžu takhle mrhat čas u něčeho, co nemá budoucnost *klidně si do mně prašťte...*... Snad to pochopíte. Prostě, jen bych se chtěla soustředit na něvo nového, svého... jen a jen mojeho. Někde jsem už dávno četla "nepiště fanfiction, máte snat cizí příběh radši než ten vlastní?"... myslela jsem si, že je to blbost, ale teď si myslím, že je to pravda.. .aspoň trochu. Třeba, třeba se jednou vrátím, ale do té doby je pokrevní linie oficiálně neukončená... pokud máte jakékoli dotazy k čemukoli, k ději... i k tomu, co se měla stát, co je co a tak, pište... odpovím. Cítím-se-jako-zrádce-Harryho-Potera-Crystal/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Phyllis Phyllis | Web | 14. srpna 2012 v 15:04 | Reagovat

Možná bys měla fanfiction brát spíš jako prostředek k tomu se stále zlepšovat, vyvíjet se ... Ne jako životní dílo. Přijde mi, že to bereš hrozně vážně, a tak vidíš jen dvě možnosti - buď seknout s fanfiction anebo se svými skutečnými příběhy. Chápu, že se chceš plně soustředit na svůj svět, ale fanfiction kvůli tomu nemusí trpět ;) Jen se nad tím zamysli. Nemusíš vymýšlet příběh do detailů - vždyť už ho vlastně vymyšlený máš. Když tě někdy přepadne zas nálada, prostě si k tomu sedni a hoďku nebo dvě piš. Co tě napadne, třeba to po sobě ani nekontroluj ... Ale přestat úplně psát a začít pracovat na něčem novém, co pravděpodobně - promiň mi tohle - také nikdy nedokončíš, to je mrhání talentem :) Piš dál, ať je to cokoliv, a držím palce.

2 Ivet Ivet | 14. srpna 2012 v 16:03 | Reagovat

Jej, nebereš to a sebe nějak moc vážně? Proč píšeš o mrhání? Však povídce se přece nemusíš věnovat denně 5 hod, můžeš si k tomu sednout jednou týdne na dvě hodky třeba, brát to jako koniček. Učím se na kytaru a vím, že se ze mě nebude rocková hvězda, tak to mám taky zahodit, protože to je potom mrhání časem? Píšeš, že už je to podruhé, co nedokončuješ povídku, to taky leccos vypovídá. Jak víš, že se to nebude znovu opakovat? Souhlasím se vším, co psala Phillis, moc to hrotíš a je škoda, že to balíš.

3 Phyllis Phyllis | Web | 14. srpna 2012 v 22:08 | Reagovat

Já třeba přidám ještě svoje zkušenosti - píšu už od svých dvanácti let, od cca čtrnácti let pracuju na jedné povídce, která nikdy nebyla publikovaná a ani není dokončená. (Je mi 19.) Měla asi tři verze, ty jsou smazané, teď jsem se rozhodla to zkusit znova a jde mi hlavně o detaily, takže moc dobře vím, jak si připadáš - nechceě to odfláknout, když už tomu věnuješ čas, tak to musí být propracované. Ale jedna moje oblíbená spisovatelka - hnedka vedle Rowlingové (a Rowlingová něco takového říkala mimochodem taky) napsala, že když máte něco v hlavě, chcete to dokončit, tak nad tím musíš přestat přemýšlet. Jestliže nad tou povídkou přemýšlíš už rok a půl, jak říkáš, tak musíš mít vymyšleno všechno, co potřebuješ. Prostě přestaň přemýšlet a piš dál. Já vím, že se mi to dobře radí, když jsem sama v životě kapitolovou povídku sama nedokončila. Věřím ale, že nejde o to jí dokončit, ale pořád psát dál ... :) Jak Rowlingová odpovídala na otázku, jak se stát spisovatelkou jako ona sama: Musíš psát, psát, psát. Nepřemýšlej, prostě piš :)

4 antje antje | 24. října 2012 v 21:53 | Reagovat

http://www.bux.cz/knihy/137983-den-kdy-mel-zemrit-klaus.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama