15. kapitola „Vánoce na hradě“ - 1. část

12. srpna 2012 v 6:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
edit: neprošlo korekturou

"Tenhle rok kvůli turnaje máme samostudium, ale občas se Karkarov rozhodne nám něco ukázat, ale to jsem ti už říkal... No, dneska se konečně odhodlal nás naučit něco zajímavějšího. První jsme ji teda zkoušeli jen na rostlinách, abychom se naučili základ. Prý by bylo zbytečné plýtvat živými tvory hned na začátku, byť jen třeba přeměněných z kamenů. Po několika úspěšných pokusech jsme ji používali na krysách. Nejúčinnější řezací kletba, kterou jsem kdy zkoušel!" povídal jí nadšeně Artem o hodině černí magie. Moc dobře věděl, že už od začátku tohle téma Izaře připadá hodně zajímavé a užíval si to, že bedlivě naslouchá každému jeho slovu.


"Škoda, že tady se učíme jen obranu proti ní. Myslím, že černá magie není špatná, to záleží na kouzelníkovi, jak a k čemu ji použije," povzdechla si tiše. Mohla si dovolit říkat takové věci, v téhle prázdné učebně nebyly žádné portréty a většina lidí byla stále ještě na večeři, takže i chodba za dveřmi byla naprosto liduprázdná, tudíž možnost, že by ji někdo mohl slyšet, byla nulová. Artem potěšeně nadzvedl obočí.
"Tak... co kdyby sis ji vyzkoušela? Říkala jsi, že ti jde obrana, takže tohle by mohla taky. Můžu tě ji naučit," navrhl. Izarra semknula rty a sklopila oči. Nemohla, i když chtěla. Vyzkoušet si něco takového muselo být fascinující. Bylo velmi lákavé jen vytáhnout hůlku a říct inkantaci. Ale nemohla.
"Nemůžu, Brumbál mi co tři týdny kontroluje hůlku... kvůli vyloučení. A nevěří mi, takže bych se z toho nevymluvila," zamumlala a zklamaně se zase podívala na Artema. Kousla se do spodníhu rtu. Sakra, chtěla si to zkusit tak moc! Artem naklonil hlavu na bok a lehce se pousmál
"No, předpokládám, že bych ti teoreticky mohl pro jednou půjčit mou. Není šance, že by ji někdo kontroloval… i kdyby, u někoho z Kruvalu by takové kouzlo nebylo nic zvláštního." Tím se Izaře rozzářily oči a svou pozornost zaměřila na hůlku z tmavého dřeva, kterou svíral v prstech. Mohla by si to vyzkoušet a Brumbál by na to nepřišel, bylo by to perfektní.
"Vážně můžu? Myslím, ty bys mi opravdu půjčil hůlku, jen tak?" musela se znova optat, jelikož zprvu tomu moc nevěřila. Přišlo jí to trochu nereálné a podivné, půjčit hůlku.
"Jen tak; pokud bys mi to ovšem chtěla nějakým způsobem oplatit, nebudu mít žádné výhrady." Ušklíbl se a Izarra moc dobře pochopila, že tím myslel, že rozhodně bude chtít něco na oplátku, žádné pokud tady nebylo. Teď se tady nabízela jediná, naprosto zřejmá otázka.
"Co na oplátku?" vyslovila ji téměř bez přemýšlení.
"Hádám, že to si asi rozhodnu až později," nadhodil neurčitě a nad tím se Izarra na chvilku zašklebila. To jí nedalo absolutně žádnou informaci, nad kterou by mohla přemýšlet a případně ji nějak využít. Bylo to buď a nebo. Musela jen zvážit, zda si více vážila možnosti beztrestně si vyzkoušet černou magii, nebo své nezávislosti. Když zvolí magii, Artem nad ní bude mít převahu; dobrovolně mu dá možnost po ní něco chtít a ona nebude moci odmítnout, protože touha zachovat si úroveň jí to nedovolí. Ještě si nebyla jistá, přesto pohledem opět zabloudila na Artemovu hůlku.
Ono se totiž rozhodně nestávalo běžně, že by si kouzelníci půjčovali hůlku, jakoby se jednalo třeba o kus pergamenu. K tomu, hůlka si vybírá kouzelníka a tím pádem… "Nejsem si jistá, jestli bych s tvou vůbec zvládla něco vykouzlit, už tak jsem si tu svou u Ollivandera vybírala věky. Ještě by mi z toho vyšlo něco úplně jiného," dodala bleskurychle ve snaze částečně změnit téma.
"Za zkoušku moc nedáš. Přemýšlej, kdy budeš mít další šanci si v rámci možností bezpečně vyzkoušet černou magii? Na běžném vyučování rozhodně ne," pobízel ji. Izarra byla trošku znepokojená tím, že zrovna přes tohle s ní mohl velmi snadno manipulovat a to nechtěla dovolit, přesto odolat bylo těžké. Usmíval se na ni, protože si toho byl moc dobře vědom - nebylo to zrovna včera, co se poprvé bavili o černé magii a Izarra mu svěřila, že ji zajímá. Už se z toho stalo poněkud univerzální téma, které aspoň chvilku probírali při každém setkání. Navzdory dřívějším dnům, kdy jen mluvili, dnes jí poprvé dával tu možnost si něco vyzkoušet. Mohl očekávat, že takovou nabídku by neodmítla, takže mohl požadovat i něco na oplátku. Bylo to logické, to Izarra musela uznat, i když si nebyla jistá, jestli opravdu souhlasit. Měla by vzdorovat, kdyby to někdo zjistil a dostalo se to k Brumbálovi. Její vyloučení by už nezůstalo jen podmínečné, to věděla určitě. Co když to naopak nezjistí nikdo, jak by mohla zahodit takovou příležitost? Bylo to lákavé, jenže by měla odmítnout, nechtělo se jí dávat cokoli na oplátku.
Naproti tomu, nikdo není dokonalý, je to fascinující kouzlo, proč si to odpírat, řekla si. Tak pak prostě udělá nějakou prkotinu, kterou po ní bude chtít. Přece by po ní nechtěl něco pitomého, trapného nebo nebezpečného. To by jí neudělal… Pořád se jí to příliš nelíbilo.
Vzdala námahu a kývla. Do několika vteřin měla v dlani hůlku z vrbového dřeva s dračí blánou jako jádro. Před ní byl list jakéhosi salátu.
"Stačí říct 'perseco' a hůlku namířit na požadované místo," dal jí pokyny a o krok poodstoupil, aby jí nechal dostatečný prostor a zároveň, aby ho in on sám měl dost, kdyby se kletba nějak zvrtla. Izarra se nadechla, tohle bylo poprvé, co si vyzkouší temné kouzlo. Neměla by z toho být tak nadšená. Přeci jen, je to špatné. Připadala jí zvláštní, že jí to absolutně nezajímá. Jen to chtěla zkusit.
"Dobře," řekla soustředěně a hůlku namířila na střed zeleného listu. Netřásla se jí ruka. Chvilku byla ticho, vypadalo to, že by si to na poslední chvíli chtěla rozmyslet, ale to ji ani nenapadlo.
"Perseco," vyšlo z jejích úst jasně a z hůlky setinu vteřiny na to vyšlehl jasně žlutý proud světla, který zamířil přesně na to místo, které Izarra určila.
S vyslovení kletby neskutečná síla v jejím magickém jádře vyrazila v silných provazcích kupředu skrz její ruku, trochu nedobrovolně pronikla do cizí hůlky a znásobená vyrazila vpřed, volná i spoutaná zároveň. V ten moment, kdy její magie proudila ven, se cítila naprosto nepopsatelně, ale jedno věděla s naprostou jistotou, bylo to neskutečně silné a opojné. Nic takového s kouzly, které se učili na hodinách, ještě nezažila. Prsty, kterými svírala rukojeť, se jí chvěly takřka v extázi. Vedle kletby perseco se tamty zdály šedé a nevýrazné. Pocit, který právě zažívala, jí připomněl chvíle, kdy použila svou magii na mudlovského kluka a smrtijeda, ale plně si na to nevzpomínala, protože všechno zakrýval tenký opar touhy po pomstě a vtek. Avšak nyní si plně vychutnala vše, co jen mohla. Cítila se u toho tak svobodně a silně, že by se domnívala, že v tu chvíli by ji nedokázala zastavit nic. Škoda jen, že síla odezněla tak rychle. Bylo vše z černé magie cítit takto? Chtěla víc.
Jakmile zář zmizela, popošla blíže, aby prozkoumala své dílo. List byl čistým řezem přeseknutý vejpůl. Překvapeně vydechla a párkrát zamrkala.
"Tak to bylo skvělé na někoho, kdo černou magii nikdy nezkoušel. Škoda, že nechodíš k nám do školu, jsem si jistý, že by ti to šlo," zhodnotil a Izarra mohla v jeho hlase jasně slyšet, že na ni byl pyšný. To od něj bylo milé, předpokládala.
"Bylo to tak… silné," řekla ještě trochu omámeně, což asi bylo i důvodem toho, že to vůbec vyslovila nahlas, což původně vůbec neměla v plánu. Špatně se jí hledala slova, kterými by svůj zážitek popsala. Artem se její reakci zasmál a ona se na oplátku zašklebila.
"To je tahle magie vždy, je to trochu návykové, když to nehlídáš, ale jinak..."
"Chápu," přerušila větu a zadívala se na něj. "Myslíš, že bys mě mohl naučit i víc?" řekla mírným lehce pokřiveným úsměvem.
"Uvidíme, do konce turnaje je ještě mnoho času. Zkusíš si to na přeměněné myši?" zeptal se a Izarra po krátkém váhaný souhlasila. Teoreticky se jednalo o kámen s přikouzlenými nožičkami, takže se nezatěžovala chybějícími výčitkami svědomí.
"Myslím, že bych měla jít, večeře už asi končí a máme zkoušku sboru," oznámila, když s Artemovou pomocí přeměnila mrtvou myš zpátky do původní podoby.
"Jo, ty a ten tvůj sbor. Neměli jste zkoušku včera?" divil se.
"Teď s Kratiknotem trénujeme tak často, jak jen to jde, kvůli vystoupení na plese," přimhouřila oči,"máš s tím nějaký problém?" zeptala se poněkud kousavě.
"Ne, vůbec. Hele, jsou ty zkoušky přístupné i pro ostatní studenty, aby se podívali?"
Izarra překvapeně zamrkala, nečekala takovou otázku. Artem se většinou hned po večeři vracel na loď.
"Nikdo to nezakázal, tak by se dalo předpokládat, že ano," dostala ze sebe namáhavě.
"Pak tedy jdeme směrem velká síň," řekl rozhodně a chytil Izarru za zápěstí a ta než se vzpamatovala, už byla na chodbě a ne zrovna dobrovolně se nechala táhnout chodbou.
Ve velké síni se Artem posadil dozadu spolu s pár dalšími studenty, kteří se také přišli podívat na rádoby vystoupení.
Izarra si tuhle zkoušku užívala stejně jako i každou jinou. Dnes měla skvělý den, první úspěšně zvládnutý test z přeměňování, pak kletba perseco a nakonec sbor. Kéž by se jí tak dařilo pokaždé, to by už asi ale chtěla příliš. Třeba se to jednou uskuteční, třebaže žádný den nemůže být perfektní bez její kompletní rodiny.
Během zkoušky se jí Jill několikrát zeptala na Artema, chtěla o něm vědět víc s výmluvou, že lidi si musí dávat pozor na to, s kým tráví svůj volný čas… co kdyby se jednalo o někoho špatného a zlého a Izaře by to uniklo. Pak by byla zklamaná, a kdo ví, co ještě. Něco takové by Jill Izaře nikdy nepřála a tak trvala na tom, že o ně potřebu víc informací, aby věděla, že její kamarádce od něj nic nehrozí. Izarra jí pověděla jen zlomek všech věcí, které o něm věděla. Jen to málo, které stačilo, aby si Jill myslela, že Artem je 'totálně boží' jak ho po chvíli stihla označit.
"Takže, ještě jednou. A dejte si, prosím, záležet na výslovnosti poslední latinské sloky, trochu nám tam splývají slova dohromady. Tak, a raz, dva," zavelel maličký profesor a švihl hůlkou; rozezněla se hudba a první hlasy se daly do zpěvu.
"Velmi dobré, vlastně výborné. Jen ještě, než se rozejdete, mám pro vás úžasnou zprávu, už jsem o tom mluvil s ředitelem a souhlasil. Takže, jelikož se opravdu snažíte - no, spíš se to týká studentů prvních až třetích ročníků - máte to za odměnu, můžete jít oficiálně na ples i se stejně starým doprovodem, nejen tedy jako mladší doprovod, přestože je ples až pro studenty od čtvrtého a výše. Tím pádem můžete zůstávat i mimo výstupy, není to skvělé? Ano, to je!" Ozvalo se oslavné tleskání a jásání. "Také jsem zařídil studentům, kteří si sebou nepřevezli šaty nebo společenské hábity a nemohou do Prasinek, hromadnou objednávku u madam Malkinové, která vám posílá leták s jejím zbožím, takže do týdne vybrat a odevzdat papír s vyplněnými informacemi. Teď už můžete jít."
Izarra si zašla pro jeden z letáčků, které ležely na stole, složila a založila do kapsy hábitu, načeš se rozloučila s Jill (která samým nadšením z Kratiknotova oznámení nebyla schopná vydržet poklidně stát na jednom místě, chvílemi to vypadalo, že si při zběsilém poskakovaní přišlápne hábit a skončí na podlaze), ta se jí ještě omlouvala, že ji nedoprovodí, protože má ještě sraz s kamarádkami z havraspáru a nemůže je jechat někde stepovat. Izarra ji dlouze ujišťovala, že omluvy nejsou třeba a klidně mlže jít.
Pak se Izarra vydala ven ze síně a cestou se na ni napojil Artem se slovy, že ji doprovodí do sklepení.
"Podle toho, co řekl ten pidižvík, to vypadá, že teď už se mnou můžeš jít oficiálně na ples," řekl jakoby mimochodem. Izarra se na něj podívala. On ji právě pozval na ples? No, asi jo. Ale řekl to tak, že si nebyla jistá, zda to vůbec bylo myšleno vážně. I kdyby, vlastně se to nedalo ani za pozvání považovat. Nevyslovil žádnou otázku, prostě jí to oznámil jako hotovou věc. Neprotestovala; možná se jednalo o odměnu, kterou si vybral za naučení kletby. Pokud ano, bylo to divné. Kdyby byla Izarra na jeho místě, vybrala by si to asi nějakým chytřejším způsobem. Hmm, zvláštní, kdo ví, jak to vlastně myslel.
Kývla, neviděla důvod ho nějak odmítat. Vlastně, byla docela ráda, že by měla jít s ním. Považovala ho za přijatelnou společnost.
Jo, tohle byl docela povedený den, zhodnotila nakonec Izarra pár okamžiků před tím, než konečně usnula.
Snídaně pro ni byla jen krátká zastávka, potřebovala si vybrat šaty, protože už zítra měli odevzdat vyplněné objednávky, aby všechny róby byly včas hotové. Do plesu zbývalo dva a půl týdne, takže času nebylo nijak moc.
"Izzie!" uslyšela za sebou nadšený výkřik, když prošla ze síně na chodbu a dřív, než se stihla otočit, aby zjistila, kdo po ní co zase chce, na zádech jí přistálo nevítané závaží v podobě Jill, která na ni vyskočila a rukama ji pevně sevřela, aby z ní nespadla zpátky na zem (za což by Izarra, který v ten moment nemohla dýchat, byla opravdu vděčná), na to ještě vyděšeně vykřikla, protože Izarra to málem neustála a zavrávorala v takové míře, že se zdálo, že musí skončit na zemi.
"Neuvěříš, co se mi právě stalo! Je to naprosto úžasné a boží a skvělé, totálně fajné! Jsem tak šťastná."
"Dusíš mě!" snažila se říct, ale nebyla si jistá, jestli se ten podivný zvuk, který z ní vyšel, dal vůbec klasifikovat jako řeč.
"Aha, jo, promiň. Vážně. Já jsem prostě jenom hodně nadšená, jen počkej až ti povím, co se mi teď stalo. To budeš koukat, je to úplně husté!" řekla neskutečně rychle a slezla jí ze zad. Izarra konečně nasála potřebný kyslík a obezřetně se zaměřila na Jill. Ta ji obešla a Izarra uviděla výraz jejího obličeje.
"Jo, dobře, dobře. Uklidni se, vypadáš jako..." chvíli jí trvalo, než našla to správné slovo, "jako, že za chvíli hodláš explodovat. Dýchej." Pozorovala Jillino chování, snažila se přijít na to, co se stalo a vymyslet jak na to případně reagovat. Ovšem, uhodnout, co Jill chystá, je nemožné - to zjistila už dávno.
"Jo, jasně. Jdu na to, ale teda... Já jsem tak nadšená, hned jsem ti to běžela říct!" řekla a rukou si rychle prohrábla vlasy.
"Fajn, tak povídej," pobídla ji Izarra rezignovaně a přešlápla na druhou nohu.
"Colin se dozvěděl, že sboristi můžou na ples a před chvílí mě pozval, abych šla s ním! Není to boží? Nemusíš to ani říkat nahlas, já vím, že je to boží! Oh, u Merlina, bude to tak úžasné. Už se nemůžu dočkat a domluvila jsem se s ním, že vezme foťák, a nafotíme kupu fotek do mojeho kolejního časáku. Se těším... Jéj, to bude fajné!" mluvila a to rychle, někde uprostřed Izarra málem nerozeznala jednotlivá slova. U toho nadšením rozhazovala rukama, málem praštila nějakého Havraspára, který náhodně procházel kolem nich.
"Jo, velmi," zamumlala Izarra a když pak chtěla navázat další větou, už nedostala příležitost.
"No a hádej, co ještě. Teda, jakože, ono to je tajemství, nikdo to ještě nemá vědět. Dokonce ani já, neměla bych ti to říkat, ale jsi kamarádka a já věřím, že to nikomu nepovíš. No, zkrátka a dobře, na plese krom nás budou hrát Sudičky!" oznámila trošku hlasitěji než původně chtěla a pár metrů od nich se ozvalo "Sudičky? Na plese! Jupí!". Jill se zvětšeně podívala na studenta pátého ročníku a skupinku lidí kolem něj.
"Hups, oni to ještě neměli vědět. Sakra!" zašeptala s vykulenýma očima. Izarra se škodolibě ušklíbla, aniž by si toho Jill stačila všimnout. To jsi zvorala, Jillinko.
"No, snad se to nerozkřikne... moc," mumlala si Jill ve snaze o tom přesvědčit samu sebe.
Ohledně Sudiček, Izarra absolutně netušila, co jsou zač. Zřejmě nějaký hudební blaf, který se určitě nebude shodovat s jejím hudebním vkusem. Izarra zpozorovala, že Jill ji sleduje se zvědavým výrazem v očích. Co zas chystá?
"Je pravda, že tě pozval ten hustý týpek z Kruvalu?" Izarra se ošila.
"Jo, asi jo," odpověděla.
"Aha, aha," kývala hlavou Jill a pak vypálila otázku: "Chodíte spolu?" Izarra překvapeně zamrkala.
"Co? Ne... ne, nechodíme spolu. Jsme kamarádi," dala se do okamžitého vysvětlování.
"Oukej, ale nechci, aby sis myslela si, že ti chci nějak lézt do soukromí. To nechci, ju? Já jen, jsi moje nejlepší kamarádka, Izzie. On je fajný, to jakože jo, ale zase v Kruvalu se učí černá magie. Nic proti ní nemám, je strašně zajímavá a některé věci v ní jsou vážně husté," na chvíli se zarazila a nervózně si skousla spodní ret, podívala se do země a pak zase na Izarru. "Ale některé věci... no spíš hodně věcí v ní je nebezpečných, opravdu. A on je už asi zná. Nepochop mě špatně, jen neznáš ho zas tak dlouho-."
"Já chápu, mám být opatrná," shrnula to, co se jí Jill snažila sdělit.
"Nechtěla bych, aby jakoukoli moji kamarádku potkalo něco špatného."
"To je od tebe... milé," odpověděla ji Izarra univerzálně. Na Jilliném obličeji se opět objevil typicky široký úsměv. "No, tak v tom případě hodně štěstí. Je vážně moc fajn," na to na ni Jill ještě spiklenecky mrkla a odcupitala zpátky do velké sině.
Izarra ji ještě pár vteřin sledovala.
'A jak dlouho ty znáš mě? Nevíš jaká jsem... Kdy ti dojde, že to stále není dost dlouho na to, abys mi věřila v takové míře' pomyslela si otázku. Nicméně neměla v plánu Jill tu důvěru nějak vymlouvat.
Jill je dobrý spojenec, velmi naivní, ale neskutečně loajální.
Po týdnu přišli objednané šaty.
Izarra zkoumavě hleděla na svůj odraz v zrcadle. Měla na sobě šaty z vínového saténu, vršek byl zdobený žabičkováním, sukně byla podšitá jemným černým tylem a sahala jí těsně nad kolena. V pase měla širší stuhu, která byla na bedrech zavázaná do veliké mašle. Když si objednávala, nebyla si příliš jistá faktem, že jsou to šaty bez ramínek a nechala si k nim poslat i černé bolerko s krátkým rukávem. Lehce roztržitým pohybem ruky si zastrčila pramen vlnitých černých vlasů za ucho. Po pár vteřinách to musela zopakovat, když neposedné prameny opět opustily místo, které jim přidělila. Neměla to ráda a považovala to za otravné, právě proto nosila své vlasy v culíku, který byl praktičtější. Volné vlasy ji neskutečně znervózňovaly. Nicméně, k šatům se takto rozpuštěné hodily více, protože svázané je nosila každý den a to, že tentokrát si je nechá jinak, vypovídalo o zvláštní příležitosti, kterou vánoční ples nepochybně byl.
Izarra se v zrcadle prohlédla od hlavy k patě a souhlasně při tom kývla hlavou. Nevypadala to špatně, vlastně se jí její odraz zdál pěkné. A šaty, které si vybrala, považovala za dokonalé.
Skutečně se na ples těšila, a tak doufala, že těch posledních šest dní uběhne rychle.
Už za dva dny začínaly vánoční prázdniny, tedy spousta času pro jisté pokusy o kouzla černé magie, se kterými ji Artem pravidelně seznamoval. Těšila se tomu ještě víc díky faktu, že kouzla tohoto druhu jí šla, takže do každého nového kouzla vkládala víc a víc nadšení než u předchozího. Bavilo jí to a velmi brzo uznala, že Artem byl dobrý učitel.
Ano, vyhlídla na prázdniny byla velmi dobrá... jediné, co jí dělalo starosti byla Arabella Figgová. Od incidentu s hulákem si už nevyměnily jediný dopis a teď, když si blížily Vánoce, si Izarra nebyla tak docela jistá, jak se zachovat. Nevěděla, zda je Arabella stále rozzlobená nebo ne... Každopádně ať už je to jakkoli, Izarra aby jí měla poslat nějaké vánoční přání, je to společenská tradice a ty by Izarra porušila jen velmi nerada.
Opět si urovnala vlasy s myšlenkou, že času je stále dost, takovými drobnostmi se může zaobírat později.
Otočila se zády k zrcadlu a zkontrolovala si mašli. Byla v pořádku, perfektně na svém místě. Rukama si uhladila sukni a potěšeně se usmála. Ano, opravdu se jí líbily šaty.
První testování šatů měla za sebou a teď už bylo na čase si je sundat, zabalit zpět do krabice a vydat se na odpolední vyučování. Měla kouzelné formule, což byl jeden z jejích oblíbených předmětů, takže se těšila... večer ji pak ještě čekala astronomie, na tu se jí pro změnu nechtělo ni trochu. Profesorka jí stále neodpustila absence a pokaždé, když na ni promluvila, neodpustila si nějakou nepříjemnou poznámku. Izarra stálo všechno její sebeovládání se na ni jen mile usmívat a neříct jí nazpátek něco podobného. Zůstat milá, to byla jediná možnost jak dosáhnout u ostatních lepší pověsti, kterou tolik potřebovala.
Možná by si i mohla veřejně promluvit s Harrym, i když... asi by jí to pomohlo u ostatních kolejí, jen ne u zmijozelu. Oni Harryho rádi neměli, mohli by ji pak brát jako zrádce, protože by šla proti nim... Neměla by to dělat, pokud ji zmijozelové brát jako plnohodnotnou členku. Tady zde byla šance, že ani Nebelvíři by to nevzali nejlépe. Doslova nesnášeli zmijozel, mohli by se tím pádem myslet, že se Harryho snaží zmanipulovat. Mezikolejní vztahy byly nechutně složité, ať už udělá cokoli, pokaždé to pro určité lidi vyzní špatně. Z toho by se jeden zbláznil.
Izarra zatřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila. Určitě není vhodný čas to teď řešit.
Ve společenské místnosti se připojila k dívkám z jejího pokoje a všechny se společně vydaly na hodinu. Když na chodbě procházely kolem několika Havraspárů, jejichž obličeje si pamatovala z hodin, všimla si, že se na ni velmi divně dívali a něco si u toho šuškali. Ať při tom jejich výrazy v obličeji zkoumala sebevíc, nedokázala určit, co se stalo tak výjimečného, že jí věnují tolik pozornosti. Rychle si nenápadně prohlédla hábit, zda je vše v pořádku a nemá ho třeba roztržený nebo s ním není v nepořádku něco, co by na ni přehnaně upozorňovalo. Nic zvláštního nenašla a začínala být zmatená. Žila v domnění, že na fakt, že je podmínečně vyloučená, už si celá škola zvykla...
"Proč tak divně zírají?" nedalo jí to a zeptala se Karin Fisherové, která byla shodou okolností vele ní.
"Uh, promiň, co jsi říkala, Davidsonová?" vyhrkla, když si všimla, že po ní někdo něco chtěl, a podívala se na Izarru.
"Havraspárští, zírají na mě... nevíš proč?" zopakovala Izarra rezignovaně svůj dotaz.
"Jó, ty to ještě nevíš?" řekla a vyvalila na ni modré oči.
"To bych se asi neptala, nemyslíš?" Její tón byl poměrně hořký, ale Karin nevypadala, že by ji to nějak tížilo, jen se rozhlédla kolem a pak se naklonila blíže k Izaře.
"Vídíš Corbina někdo kolem, viděls ho od oběda?"
"Ne, neviděla. Posledních pár dnů semnou vlastně ani nemluví," řekla fakt, který jí došel vlastně až v moment, kdy to vyslovila nahlas. Proč s ní nemluví? Vždyť byli přátelé, ne? Dokonce za ní přišel i na ošetřovnu, když... Popravdě si jeho chování nedokázala vysvětlit. Jeden den spolu normálně mluvily a druhý už ji prakticky ignoroval. To bylo zarážející.
"Slyšela jsem, že Corbin se popral s jedním Havraspárem, který o tobě prý říkal špatné věci. Teď jsou oba v nemocničním křídle," vysvětlila jí Fisherová tiše jakoby se jednalo o nějaké tajemství. "Je to od něho pozorné, nemyslíš? Kdyby se mě takhle zastával Dolohov, to by bylo…" dodala zasněně.
"Jo, velmi… pozorné," to znělo divně. "Jak na tom je?"
Takže on se popral kvůli ní a při tom s ní nemluvil. Nechápala. Bylo to nelogické.
"Oni se naprosto nepochopitelně poprali jako mudlové, jakože bez hůlek. Myslela jsem, že jakožto zástupci čistokrevných rodů budou mít úroveň, ale asi nemaj. Corbin skončil s vyraženým zubem a zlomeným nosem. Ten druhý, ani nevím, jak se jmenuje, je na tom hůř. Ještě že tak, zmijozelští musí zachovat úroveň i v pěstních soubojích."
"To jo," zamumlala Izarra, když vešly do třídy. Bojoval za ni, to bylo obdivuhodné, škoda jen, že mu asi nepoděkuju, protože on s ní zřejmě komunikovat nechce. Přece se mu nebude vnucovat sama. Ten den už o Corbinovi nepadlo ani slovo a ty další už se na to nějak zapomnělo.
S nastupujícími prázdninami a tedy i všemi očekávanými Vánocemi se na hradě objevila překrásná výzdoba. Izarra napadlo, zda tomu tak bylo každoročně, nebo se letos Bradavice chtějí prostě jen předvést před hosty. Nerozmrzající rampouchy na zábradlí, obrovský počet stromů rozmístěných po hradě, hudba a vánoční koledy se linuly snad z každého koutu... Opravdu zajímavé bylo, když si Protiva pozměňoval texty koled podle svého. Filche i jeho kočku to dovádělo k šílenství. Tomu se Izarra smála jen velmi tiše a nenápadně, co kdyby si jí paní Norrisová všimla. Když už začalo být poněkud únavné se schovávat za rohem, přesunula se již tradičně do knihovny - konec konců, na prázdniny nedostali úkolů zrovna málo a ona zastávala ten názor 'čím dříve, tím lépe'. Pak bude klid a bude se moci zbytek volna soustředit na jiné věci.
Pilně na nich pracovala dva dny a pak si vyčerpaná zalezla do postele, aby se dobře vyspala… Zítra ráno budou všichni vstávat velmi brzo, aby si rozbalili dárky, a ona by neměla chybět. I tak, kdyby se snažila spát déle, pravděpodobně by ten pokus nebyl příliš úspěšný. Byla si docela jistá, že až si spolubydlící budou rozbalovat své dárky, nadělají u toho spoustu hluku, ve kterém by byl spánek opravdu nemožný.
Měla pravdu, protože ji z bezesného spánku nevzbudilo nic jiného než nadšená výkřik některé z děvčat. Izarra otevřela oči, posadila se a krátce se protáhla. Posléze odhrnula zelené závěsy, nazula si teplé papuče, které si každý večer chystala před postel a stále unaveným hlasem popřála dobré ráno všem okolo.
"Tobě taky, Izarro!" "Pojď, máš tu taky dárky, rozbaluj!" ozývaly se na ni roztodivné reakce ze všech stran.
Skutečně, i před její postelí byla hromádka balíčků. Po vzoru ostatních se posadila do tureckého sedu na zem před svou postel a natáhla se po prvním balíčku. Byl od Arabelly, tak to aspoň stále na cedulce. Roztrhla balicí papír a první chmátla po dopise, který byl hned navrchu. Obsahem bylo klasické přání k Vánocům, nadto jí dokonce sdělila něco, co by asi mělo být oznámení, že už se na ni tolik nezlobí. Bylo to napsané velmi podivně a význam, který z toho Izarra vyvodila, ani nemusel být správný, ale doufala, že byl.
Odložila dopis a konečně si prohlédla i dárek. Jednalo se o texty a noty k písním z kouzelnického světa. Byla z toho nadšená, protože když neznala texty, šla ta hudba stále mimo ni. Další kniha, kterou dostala od Arabelly, obsahovala soupis teorií o podstatě magie jako celku. Poslední dárek od ní byla opravdu jen drobnost - černá čelenka do vlasů, na níž bylo připevněno několik menších umělých růžiček taktéž černé barvy. Izarru hned napadlo, že se bude hodit k šatům.
Do ruky se jí dostal druhý z větších dárků. Byl zabalený v křiklavém papíře. Byl u toho na stužce přiložený krátký vzkaz.
'Jill se o tobě několikrát zmínila jako o své nejlepší kamarádce, a tak jsme považovali za vhodné, koupit ti vánoční dárek. Ty nejlepší Vánoční svátky přejí Josette a Jim Darkwoodovi'
Otočila vzkaz na druhou stranu, ke které byla připevněná fotka vysmátých manželů Darwoodových. Přes spodní okraj se táhl zdobený nápis totožný s tím na vzkazu.
'Aha... super,' řekla si Izarra a nervózně se začala prodírat vrstvami papíru. Netušila, co čekat - hlavně pokud jsou rodiče stejného rázu jako jejich dcerunka. Nakonec od nich dostala dárky dva. Ten první, ten se ještě dal. Jednalo se o obrovskou krabici sladkostí, ale ten druhý byl naopak úplně jiného rázu.
Tedy, podle tvaru tušila, že jde o knihu, ale o něco takového. To prostě... nečekala. Rudá od hlavy až k patě knihu bleskurychle zasunula pod postel a zakryla ji papíry a stuhami. Absolutně nedokázala pochopit, jak mohli... jak je napadlo... jak si vůbec mohli dovolit poslat něco takového někomu, koho nikdy v životě neviděli.
Opět zrudla, když si v hlavě vybavila jen ten název. 'Čarodějné dospívání'
Rozhodně se nejednalo nějaký román pro náctileté slečny... No, pro náctileté možná, ale rozhodně ne román. Bože, co k tomu Jilliny rodiče vůbec vedlo. Izarra se právě cítila neskutečně trapně.
'Dýchej!' připomněla si a snažila se přesvědčit svůj mozek, aby začal přemýšlet nad jinými věcmi než nad těmi, o kterých je ta kniha. Teď na to není vhodná doba. Chovat se normálně, nastartovat svou zaběhlou přetvářku, být milá dívka, o to teď šlo.
Přesto, Jill bude mít hodně co vysvětlovat. Izarra se rozhodla, že si ji odchytí hned na snídani na krátký rozhovor.
Stále jí zbývalo několik dalších balíčků. Většina z nich byla maličkých - dostala je od lidí z různých kolejí. Jednalo se o důkaz toho, že se její postavení zlepšovalo. Většinou čokoládové žabky nebo Bertíkovy lentiky.
Když byly všechny dárky, posmutněle si uvědomila jednu skutečnost. Celou dobu nějak podvědomě očekávala, že na příštím dárku, který se jí dostane pod ruku, uvidí rukopis Marka nebo Christine, jak jí přejí nádherné prázdniny a říkají, jak moc jim je líto, že nemůže kvůli plesu přijet za nimi. Bylo to zklamání, když otevřela poslední a jejich rukopisu se nedočkala.
Pečlivě schovala jistou nejmenovanou knihu do kufru a uklidila všechen balicí materiál, který se nahromadil u noh postele. Oblékla se, umyla a učesala. Chvíli ještě společně se ostatními dívkami z pokoje čekala na Karin Fisherovou, která v koupelně strávila nejvíce času. Zapojila se do konverzace se Sarah Smithová a Olivií Mayerovou, které probíraly ples, který se konal ten den večer. Vypadalo to, že všechny v pokoje (snad až na otravnou Jenny) si našly partnery z vyšších ročníků, takže se na ples dostanou.
"Můžeme jít!" zvolala nadšeně Fisherová, která vylezla z koupelny. Izarra by odpřísáhla, že vypadala naprosto stejně jako ve chvíli, kdy teprve návštěvu koupelny plánovala. Možná jen vlasy měla trochu uhlazenější.
"No, že to trvalo," řekla posměvačně Lora Nottová a společně s Monicou Rowleovou se dala do tichého smíchu. Nakonec se však všechny dostaly do velké síně jen s mírným zpožděním. Hned jak Izarra a ostatní prošly dveřmi, očima vyhledala Jill, která si u mrzimorského stolu spokojeně pochutnávala na vánoční snídani.
Byla opravdu zvědavá na to, co jí k tomu podivnému dárku poví, nicméně prozatím zvítězil hlad a s tichým kručením žaludku si Izarra šla sednout ke svému stolu a na talíř si dala několik sušenek, do hrnku nalila čaj.
"Co ty, Davidsonová? Jak ty to máš s plesem? Ještě ses nám nepochlubila, s kým jdeš. Povídej!" začala se jí vyptávat Monica. Izarra spolkla sousto a podívala se jejím směrem. Nejspíš by asi měla být sdílná.
"Jdu s Artemem," dala jí stručnou odpověď. Rowleová pomalu několikrát přikývla.
"Aha, aha... Kdo je Artem?" vypadlo z ní okamžitě. Izarra v mysli protočila oči.
"Ten z Kruvalu a -."
"Jo ták. Rulf, tos mohla říct rovnou. To je ten, s kterým pořád lezeš do knihovny a tak, že?" Izarra byla přerušena, tentokrát na ni pro změnu mluvila Nottová. Ty dvě byly nerozlučná dvojka.
"Pořád je poněkud přehnané," řekla na svou obranu. Moment, jakou obranu? Nepotřebovala se nijak ospravedlňovat. Nebo ano?
"Hmm, když myslíš." Nechala ji při jejím názoru a všechny vrátily svou pozornost k jídlu.
Izarra se brzy zvedla a zamířila si to přímo k Mrzimorům. Několik párů očí, a že jich nebylo málo, na ni nechápavě zíralo.
"Potřebuju s tebou na chvíli mluvit," oznámila stroze Jilliným zádům. Jill nemeškala a s ještě širším úsměvem, než bylo obvyklé, se otočila a vyskočila na nohy.
"Oukej, žádný problém, Izzie. Dobré ráno, mimochodem," pozdravila ji a už chytila Izarru za rukáv a táhla ji nějak stranou.
"Tak? Copak se stalo?" zajímala se a zaujatě naklonila hlavu lehce na bok.
"Kniha. Dárek. Vysvětluj." Poručila tónem, ze kterého bylo jasné, že teď opravdu není nejlepší nápad odporovat.
"Nechápu," řekla Jill naprosto zmateně a rychle mrkala.
"Dobře," řekla Izarra na pár okamžiků pevně stiskla rty, "tví rodiče mi poslali knihu 'Čarodějné dospívání'. Proč?"
"Jé, já od nich dostala tu samou! To je husté! Úplně náhoda!" Jill byla šťastná, div nezačala tleskat rukama. Izarra nad tou rekcí nadzvedla obočí. Někdy se Jill chovala naprosto divně.
"No jo, ale jak je možné, že mi tvoji rodiče poslali takovou knihu. Je to osobní a oni mě ani nikdy neviděli," snažila se jí osvětlit celou situaci, protože měla silné podezření, že Jill to pochopila nějak divně.
"Ty se zlobíš? Promiň, oni to nemysleli špatně… Já jim jen řekla, že tvoji rodiče umřeli a teď žiješ s babičkou a nemáš s ní nejlepší vztahy… No, oni asi si mysleli… Že to s ní nebudeš chtít no, to, probírat. Chtěli ti pomoct… asi. Určitě to nemysleli špatná. Vážně!" Jillin úsměv zmizel a po dobu své řeči přešlapovala z nohy na nohu a nervózně si držela ruce. Vypadala zoufale. Izarra se pousmála. Chudinka Jill a její rodinka, mysleli to sice dobře, ale ne do konce. Izarra na ni nechtěla být hnusná, Jill jí v poslední době hodně pomáhala.
"Jsem vděčná za to, že mi poslali dárek, ale nejsem si moc jistá, jestli byl zvolený dobře, víš?" řekla jí po chvilce rozmýšlení. Jillin úsměv byl zpět.
"Aha, jo jo, chápu. Řeknu jim, aby se příště mírnili… navíc je fakt, že mohli vymyslet něco víc cool," odpověděla šťastně a s opět nabytým nadšením zatleskala. "No, musím jít. Uvidíme se na plese, ju, Izzie?" S tím odskotačila zpátky na své místo a Izarra se vydala do knihovny. Rulf říkal, že jí chce ukázat nějakou zajímavou knihu o historii černé magie. Byla vskutku zajímavá, což ještě vylepšil fakt, že Artem nakonec prohlásil, že to je pro ni dárek k Vánocům. Byla za to moc ráda, byla si totiž naprosto jistá, že při jejích součastných možnostech by nedokázala sehnat tuhle temnější literaturu sama. Teď už jen zařídit, aby ji Brumbál nenašel. To by neměl být příliš velký problém, netroufli by si kontrolovat soukromé věci studentů.
Chvíli se rozmýšlela, zda něco takového udělat, ale nakonec Artema v děkovném gestu lehce objala. Nedokázala si vzpomenout, kdy někoho mimo rodinu objala. Nebyla si ani jistá, zda to vůbec někdy ve svém životě udělala.
Než odešla, ještě se domluvili, že se před plesem potkají ve vstupní síni. Když od Artema odcházela, byla poměrně překvapená faktem, že se ve skutečnosti opravdu na dnešní večer těší.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama