14. kapitola „Hadi před nimi prchají“ 2. část

10. srpna 2012 v 6:02 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
edit: neprošlo korekturou

Dala se do čistění a jako u všeho si dala záležet. Nechtěla, aby byla známá taky jako ta, která už neumí ani pořádně uklidit. Několikrát se přistihla, že pohledem tíhla do té části místnosti, kde byla fotografie její otce. Pokaždé se odvrátila. Měla by to už pustit z hlavy, celé to vědomí o něm jí přidělalo jen problémy. Je mrtvý a ona by se měla snažit zapomenout a prostě to nechat plavat. Ovšem musela uznat, že to není tak jednoduché, jak to zní, protože po nějaké době se ocitla před plaketou s jeho jménem. Nemohla si pomoct, ta fotka byla to jediné, co jí po něm zbylo... a to ta fotka ani nebyla její. V tu chvíli se cítila poněkud uboze.


"Styděl by ses za mě, mám pravdu?" nebyla si vůbec jistá, jestli to řekla nahlas.
"Zlepším se, slibuju." Začala se tiše smát. "Potomek velkého Zmijozela trpí samomluvou! Zdá se, že křížení mezi příbuznými se začíná projevovat," prohlásila šeptem při svém pochechtávání.
Až jí její chování začalo připadat přespříliš nesmyslné, zmlkla a jen dál mlčky sledovala jeho fotku.
"Opět tady, mladá dědičko?" uslyšela za sebou hlas Krvavého barona. Leknutím nadskočila a otočila se na ducha, který se ušklíbal. Izarra naštvaně přimhouřila oči.
"Je hrubé přikrást se k někomu zezadu a pak ho vyděsit," sykla.
"Ale ale. V tom případě musím žádat o vaše odpuštění, drahá, vyděsit vás jsem neměl v úmyslu," řekl duch s lehce zákeřným úsměvem. Izarra jen zvedla obočí v pochybovačné otázce, zde to opravdu myslí vážně, ale konkrétně se ji rozhodla nekomentovat. Hodlala zjistit něco jiného, mnohem důležitějšího. Zahleděla se na ducha. Zamračila se.
"Nikomu jsem to nepověděla, jen S-," na chvíli se zarazila, když si uvědomila, že málem prozradila Sekhmet. "Nikdo to nevěděl, ani Darkwoodová. Jak jste na to přišel vy?"
"Hádám, že máte na mysli pravdu o vašem původu." Izarra pomalu přikývla, nějak neměla tu odvahu říct to nahlas před někým jiným. Už tak byla až příliš znepokojená tím, že to ví jeden člověk, i když mrtvý... pořád stejně velké riziko. Sice říkal, že loajalita patří dědici, ale na kolik mu mohla věřit? Je tu duch, kterého je takřka nemožné si nějak zavázat. Vydírat ho nemohl, protože čím by mohla pohrozit někomu, kdo ani nemá tělo.
"Myslím, že příště, když se bude chovat poněkud neopatrně, byste si měla zvláště hlídat, jestli vás nesleduje i někdo z říše mrtvých. Je totiž možnost, že příště by vás mohl vidět i někdo, kdo vám nebude nakloněný v takové míře jako já. Přeji mnoho štěstí do budoucích dnů, má drahá," řekl s úklonem a jeho zářivý obrys zmizel skrz zeď. To mu bylo podobné; on by prostě neřekl jednoduchou větou, že ji sledoval... řekne to takhle a pak odejde aniž by počkal na Izzinou reakci. Skvělé. Byla zmatená, překvapená a zklamaná sama sebou, protože si v poslední době dovolila až příliš chyb. Jak mohla být tak neopatrná? Co kdyby to zjistil někdo jiný? To by zruinovalo všechny její plány. To si nemůže dovolit.
Přešla zpět na druhou stranu místnosti a do dvou hodin dokončila zadání svého trestu. Ohlásila si Filchovi a poté, co skontroval její práci a odkýval ji, rychle se vydala do sklepení, jelikož nechtěla riskovat, že by ji zahlédla ta jeho opelichaná kočka.
Na chodbách už byla téměř tma. Sice každých pár metrů osvětlovaly pochodně, ale oheň nebyl zrovna nejsilnější, takže na viditelnosti to příliš nepřidalo. Na chodbě bylo dokonale prázdno; trest se jí díky Baronovi trošku protáhl, ale na druhou stranu měla povolení být mimo společenskou místnost i po večerce. Tím pádem její cestu hradem doprovázelo jen tiché praskání ohýnků a její tlumené kroky. Ještě než se dostala ke schodům do sklepení, uslyšela za sebou podivný šramot, u kterého až se snažila, nedokázala určit původ. Možná kočka... Izarra přesto přidala na rychlosti. Zase šramot. Tentokrát se i otočila, ale nezahlédla nikoho, dokonce ani žádné zvíře. Už už se otáčela, když opět něco zaslechla.
"Kdo je tam?" křikla do přítmí. Nedostalo se jí žádné odpovědi. Přeběhl jí mráz po zádech, když se opět ozval tentýž zvuk, třebaže jeho původce vidět nebylo. Že by si z ní jen Protiva dělal legraci? No, byl to možné... něco takového by mu bylo podobné, ale Izarra pochybovala, že by ho Baron nechal. Třeba začíná být prostě trochu paranoidní, měla by jít spát.
Její úvahy přerušil šramot, tentokrát z podstatně bližší vzdálenosti. Polkla, tohle bylo přinejmenším podivné a ona sama netušila, co má čekat. Děsila ji ta nevědomost.
"Řekla jsem, kdo je tam! Vím, že tam jsi!" zavolala a tak trochu reflexivně mávla rukou k pochodním a v tu chvíli se oheň rozhořel naplno, chodbu tím osvítila natolik, že to vypadalo, jako by byl den.
Nic. Izarra zklamaně sklopila hlavu a nato vylekaně uskočila dozadu. Zhluboka rychle dýchala a dalším mávnutím ruky ohně opět utlumila.
"Co tady u Salazara děláš!?" zasyčela naštvaně na krajtu, vystrašeně se svíjející před ní.
"Já-," začala, ale hned co zachytila Izařin vyčítavý pohled zmlkla a stáhla se o pár centimetrů zpátky v podřízeném gestu.
"Co sis myslela? Lézt tady, měla jsi zůstat v lese. Víš, kolik lidí tě tady může vidět, kolik z nich mě může slyšet s tebou mluvit?" vyjela na ni a zamračeně se na ni z vrchu dívala.
"Já... můžu vššše vysssvětlit -," špitla k ní Sekhmet.
"To sis piš, že chci vysvětlení!" zavrčela.
"Tak mi dej šššanci," oplatila jí to a trochu napřímila své tělo nad zem v lehce útočném postoji. Izarra nadzvedla obočí, ale rozhodla se mlčet a vyčkávala.
"Dlouho jsssi nepřišila... za mnou. Chyběla jsssi mi. Netušššila jasem, co ssse ssstalo. A... A... Moc jsssem se bála těch draků!" Izarra nevěřícně zamrkala.
"D-draci?" koktala, v tu chvíli se cítila jako Lawlietová.
"No, to jssou takové ty velké okřídlené ješšštěrky. Určitě je taky znáššš."
"Já vím, co jsssou draci," podotkla dotčeně.
"Jsssou tak velcí. Mají rohy a zuby... A plivou oheň... moc ohně. A já ssse bála, moc. Všichni v lessse utíkali pryč... Nemohla jsssem tam zůssstat, byli děsssiví a ty jsssi pro mě nepřišila. Musssela jsem sssi tě... najít sssama. Dva dny mi to trvalo..." syčela své zmatené odpovědi krajta.
"Dva dny? Musí ti být zima, pojď," řekla a s tím ji vzala na ruce. Sekhmet se jí omotala kolem těla a užívala si tělesné teplo.
"Teď mi pověz o těch dracích... kde se tam vzali? V lese je spousta zvířat, ale ne draci," zeptala se tiše a pomaličku se vydala chodbou.
"Nevím, přivezli je nedávno... v klecích, ale i tak byli příliššš příliššš blízko."
Nedávno a v klecích? Že by Izarra právě objevila zadání prvního úkolu turnaje?
"Můžeš zůstat na hradě, ale nesmíš se nikomu ukazovat. Nikomu. A najdeš si nějaké bezpečné místo, kam se nikdo jiný nedostane, ano? Harry Potter mluví s hady, takže na mě nemůžeš syčet přes celý hrad. Kdyby tě našel, neznáš mě, je ti to jasné?" zeptala se nakonec Izarra, když se dostala ke schodům. Sekhmet několikrát vyplázla rozeklaný jazyk, to byl asi souhlas.
"Až budu mít čas, najdu si tě." Izarra se usmála na krajtu, pohladila ji po šupnách a položila ji na zem. Sledovala ji, dokud se vytratil i ten poslední odlesk zelených šupin z jejího pohledu. Ještě uslyšela z dálky jakési zamumlání o hledání větvě a pak bylo ticho.
'Další komplikace,' pomyslela si a začala sestupovat do sklepení.
Druhého dne večer opět potkala Sekhmet, která absolutně nedbala toho, že jí Izarra nakázala, aby nelezla na veřejnost, protože je příliš nápadná. Chtěla to po ní, aby si našla nějaké místo, kde ji ostatní nemůžou najít. Nakonec z toho mála, co jí Sekhmet během té chvíle, než na chodbu přišli i další studenti, řekla, pochopila, že něco asi opravdu objevila. Když se jí zeptala, jak se nepozorovaně pohybuje po hradě, odpověděla jedním slovem. "Potrubí."
Přišel třetí víkend od okamžiku, kdy se přišlo na ten incident se zrzkou. Už včera ráno ji Snape upozorňoval, že během víkendu se má zastavit za ředitelem, aby byla provedená povinná kontrola její hůlky. V neděli, když většina lidí opustila hrad a vydala se do Prasinek, se vydala do ředitelny, kam se podle instrukcí nějaké příliš sdílného ducha nakonec i dostala. No, dostala, tak se to ani nedalo nezvat. Dostala se k obrovskému kamennému chrliči. Byl čas říct heslo, jak jen Snape tvrdil, že to je?
"Blábolivé křupky," řekla nakonec a nechápavě u toho vrtěla hlavou. Stupidní heslo. Teď Izarra upřímně pochybovala o Brumbálově duševním zdraví. No uznejte, který normální člověk by používal takové heslo... Ale z druhého pohledu, kterého normální člověka, který by se chtěl dostat dovnitř, by napadlo zrovna tohle. Právě, že nikoho. Svým velice podivným způsobem to bylo celkem chytré.
Heslo způsobilo, že chrlič ožil a odhalil tajné schody, které vedly k Brumbálově pracovně. Izarra se po nich rychle vydala. Brala je po dvou a byla docela nervózní. Neměla sice, co skrývat… nebo měla, ale ne z kouzel, které použila. I tak se jí tam vůbec nechtělo. Řekněme, že to místo v ní nevzbuzovalo zrovna nejpříjemnější vzpomínky.

Brumbál už na ni čekal, a když vyšla poslední schod, vstal od svého stolu.
"Izarro, jsem rád, že jsi přišla tak brzy," řekl v pozdravu.
"Pane řediteli," zamumlala a rovnou mu podala svou hůlku. Brumbál se usmál, ale nepřijal ji. Izarra ruku zmateně stáhla zpět.
"To může počkat, první jsem si s tebou chtěl poklidně promluvit," řekl a pokynul Izaře k jednomu z křesel. Posadila se, ale nepromluvila. Ona sama neměla nic, s čím by se mu chtěla svěřovat.
"Jak se cítíš? Od doby, co jsi odešla z ošetřovny, je vše v pořádku?" zeptal se se zájmem a sedl si naproti ní.
"Je mi dobře, pane. Přes týden jsem neměla žádné... komplikace." Při těch slovech se mu neodvážila podívat do očí a namísto toho sledovala své ruce založené na klíně.
"To je moc dobře. Magie je také v pořádku a ve stejném rozsahu jako před tím?" Přikývla mu.
"To mne těší. Madame Pomfreyová tvrdila, že jsi byla i magicky vyčerpaná. Mohlo se stát, že bude chvíli trvat, než se obnoví narušené vazby v jádře. Ale v tomto případě... No, dobrá. Testovala jsi i bezhůlkové kouzla?" Izaře se vůbec nelíbil ten pohled, který jí při poslední otázce věnoval. Co těmi otázkami sleduje. Vždyť mu může být totálně jedno, jak funguje její kouzlo. Mělo by mu záležet na tom, jestli někomu neublížila nebo zda neporušila pravidla.
Jaká odpověď by ho uspokojila nejvíce a zároveň by zněla věrohodně? Nejspíš by se měla co nejvíc držet pravdu, třebaže ta samotná představa se mu nějak svěřovat ji odpuzovala.
"Nezkoušela jsi ji nějak testovat. Jen po trestu, který skončil pozdě, jsem si víc rozsvítila v loučích," řekla po krátkém promyšlení.
"Možná bys to měla zkusit víc. Až budeš sama, pokud nechceš, aby to ostatní viděli. Tak a teď bych otestoval tvou hůlku. Myslím, že by to ani nebylo potřeba. Věřím, že sis již uvědomila svou chybu a děláš vše pro to, abys to napravila." Izarra se usmála. On s ní hraje hru už od samého začátku, tak proč by se i ona nemohla připojit nějakým tím tahem?
"Jistě, pane řediteli," souhlasila hned provinilým tónem.
"To rád slyším, ale přeci jen... Prior incantato," pronesl. Všechna kouzla, která se ukázala, schválil a Izarra propustil s tím, že kdyby se naskytly nějaké problémy v její magii, má za ním hned přijít a nemá zapomínat, proč se tento druh kouzlení vlastně učila.
Pondělí bylo hektické. Ne, že by bylo učiva příliš. Vlastně toho ve skutečnosti probrali jen velice málo, protože již úplně každý doslova žil turnajem a hlavně faktem, že už zítra se uskuteční první úkol. Uzavíraly se sázky, vedly se bouřlivé debaty a rozjela se nová vlna rozdávání odznaků proti Harrymu, tentokrát už jeden vnutili i Izaře samotné. Nenosila ho s výmluvou, že si něčím tak kýčovitým nehodlá kazit vzhled školní uniformy a hábitu. Když to Izarra prohlásila, slyšela ji Karin Fisherová a ta se podívala na svůj vlastní odznak. Zašklebila se, řekla, že Izarra má naprostou pravdu, a taktéž si tu věc schovala do brašny. K večeru se celoškolní nadšení začalo pomalu měnit spíše v nervozitu, která se další den ještě více zesílila. Čas začal ubíhat rychle a dopolední vyučování uteklo jako jediné krátké lusknutí, stejně tak i oběd, kde Izarra už ani nevnímala diskuzi o tom, kolik minut turnaje asi Harry Potter přežije. Někdo dokonce navrhoval, vzít si s sebou kapesníky. Naopak Izarra doufala, že Harry celým turnajem projde tak nějak bez úhony. Nemusí vyhrát, hlavní je tady přežití. Jak jinak by Izarra vydržela být celé dva měsíce prázdnin v Kvikálkově bez možnosti si promluvit s někým normálním.
Po obědě si ředitelé kolejí společně s prefekty svolali své koleje a odvedli je širokou pěšinou podél zapovězeného lesa na místo konání. Tím se ukázala být obrovská aréna a kolem ní obrovské tribuny, které dozajista dokázaly pojmout mnoho set diváků. Izarra drobnými kroky postupovala vpřed, protože protlačovat se davem před ní by se nejspíš rovnalo sebevraždě. Konečně se dostala na místo s dobrým výhledem a začala si prohlížet arénu před ní. Bylo fajn být po dlouhé době zase venku při jiné příležitosti než jen studium péče o kouzelné tvory.
"Zvědavá na první úkol?" ozval se za ní známý hlas. Trochu ji vylekal, ale už si zvykle. Dělal to často, jakoby snad to tiché přikrádání zezadu trénoval.
"Neměl bys být s lidmi ze své školy?" zeptala se a ignorovala Artemovu předchozí otázku.
"Asi... Ale s nimi jsem pořád. Společnost někoho jiného občas taky přijde vhod," řekl s mírným úšklebkem, který Izarra neváhala ani na vteřinu oplatit.
"Tak to mi vážně lichotí, že přítomnost mojí osoby je 'vhod'," řekla neutrálně.
"Když nad tím tak přemýšlím, taky bys někdy měla zkusit jinou společnost než ty tvé Zmijozely. Řekl bych, že na tebe mají neblahý vliv," řekl. Izarra si byla jistá, že se usmívá. Šlo to dokonale poznat na jeho hlase. Christine ji vždycky říkala, že když s někým telefonu, má se usmívat a člověk na druhé straně to pozná.
"Jsem i v jiné společnosti. Ve škole máme ještě tři další koleje, víš?"
"Tak jsem to nemyslel..." zamumlal. Izarra se jeho reakci jen usmála.
"Já vím," řekla a konečně se na něj otočila.
"A hádám, že tebe nesmírně baví komplikovat věci, že?" Artem při té otázce naklonil hlavu lehce na bok, zvlněné vlasy mu tak sklouzly po rameni a začaly se lehce třepotat v mírném větru.
"Jistě... Kdyby vše bylo dokonalé, bylo by to pak nudné. Vždycky se musí najít někdo, kdo zařídí opak," prohlásila.
"Jo, a tentokrát to vyšlo na tebe, co?"
"Nenudíš se, takže asi jo," odpověděla zároveň s jedním kladným kývnutím.
"Musíš uznat, že taky nejsem až tak špatná společnost." Izarra dvakrát zamrkala. No, bylo pravdou, že nebyl špatná společnost, tak proč tvrdit opak?
"Řekla bych, že lepší, než mnoho jiných alternativ," sdělila mu po krátkém rozmýšlení.
"A ty si stěžuješ, že jsi 'vhod', to já klesl na pouhou alternativu," řekl s upřímným smíchem. Izarra se taky neubránila mírnému úsměvu. Na druhém konci arény zahlédla nějaký pohyb.
"Hele, tam se už něco děje," oznámila Artemovi a letmo ukázala směr rukou. Pár vteřin na tu skupina kouzelníků dovedla draka.
"Je to švédský krátkonosý..." vydechl skoro omámeně Artem a obezřetně sledoval, jak to zvíře dovedli ke hnízdu s dračími vejcem, mezi kterými se lesklo jedno podivné zlaté.
"To bude ještě hodně zajímavé," zamumlala Izarra poněkud hlasitě než by si sama přála, ale přes ječící a tleskající davy lidí to stejně nebylo slyšet.
"Vsadím dva Galeony, že Krum získá nejvíc bodů," prohlásil Artem a sršel sebevědomím.
"Tak schválně," ozvala se na jeho sázku Izarra s širokým úsměvem.
"Malá a troufalá k tomu. Nezapomeň, že to na naší škole se učí černá magie," vysmál se jí.
"Nezapomeň, že ani ta není všechno," oplatila mu a přidala se k potlesku, když do arény vstoupil Cedrik Diggory z mrzimoru. Pytlounův hlas zesílený kouzlem uvedl jeho jméno a také ohlásil, že šampion musí ukořistit zlaté vejce. Poté se ozvalo písknutí a davem se prohnala další vlna potlesku a výkřiků.
Jakmile drak zpozoroval Diggoryho přibližujícího se k němu, poslal na něj oheň. Dav zaburácel, když se plamenům Diggory vyhnul jen tak tak.
"Měl by ho už nějak odlákat, nebo něco," prohodil Artem a Izarra souhlasně přitakala.
Taky, že to napadlo i Mrzimora, když se po nějaké době pokusil přeměnit jeden z kamenů v psa v přesvědčení, že drak si rozhodne dát k jídlu spíše jeho než kouzelníka. Vypadalo to, že plán vychází. Pytloun všechny jeho počiny nezapomínal patřičně komentovat. Nakonec si drak hon na psa rozmyslel a opět zaútočil na Diggoryho, který se ohni už nevyhnul tak dokonale, jak by měl a zdálo se, že si odnesl pěkných pár popálenin.
Nakonec vejce ukořistil, ale stálo ho to hodně námahy.
"To nebylo tak špatné, ale pořád myslím, že Krum bude lepší," zopakoval.
"Ale, nech už toho a sleduj, vedou dalšího draka... Um, velšský zelený?" hádala.
Nastoupila Fluer Delacour, její souboj s drakem už nebyl tak akční, ale stálo to za to. První se proměnila půdu pod jeho nohama na velmi řídké bahno, do kterého se mu ihned začaly propadat nohy, pak z ní vyšlehlo nespočet výhonků břečťanů, který měl draka spoutat, ale ke zklamání šampionky nebyly dostatečně silné, a po krátké chvilce se drak ze svého zeleného vězení dostal. Použila na něj uspávací kouzlo a pak získala své vejce i ona, ovšem drakův oheň jí nepěkně propálil sukni.
Na řadu se konečně dostal Krum, který se jako první pokusil použít hrubou sílu. Hned na začátku zasáhl nějakou kletbou draka přímo do oka. Tak tady Artem sebral radu s tím, že pokud chce Izarra zneškodnit mantichoru, měla by ji zasáhnout do oka. Fungovalo to skvěle a drak se svalil na bok. Ovšem, při tom bohužel zalehl i většinu pravých vajec. Za to mu odeberou hodně bodů.
"Pako," zasyčel Artem, přestože Krum své zlaté vejce získal téměř bez problémů.
Nakonec do arény vešel Harry, který na rozdíl od ostatních zvolil taktiku velmi originální. Přivolal si koště, takže získal mnohem větší rychlost a obratnost, než kdyby byl na zemi. Bylo to chytré, to Izarra uznala hned, když viděla Harryho letět. Opravdu mu to šlo. Ovšem při představě, že by se na koště měla posadit sama, se jí dělalo mdlo.
Harry utržil škrábanec na rameno, ale své vejce získal nejrychleji ze všech.
Po rozdání bodů se Izarra s Artemem dohodla, že sázka se ruší, protože Krum nebyl jediný, který měl nejvíce bodů. Společně s Harrym se dělil o první místo. Dobrá práce, Harry...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama