14. kapitola „Hadi před nimi prchají“ 1. část

10. srpna 2012 v 6:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
edit: neprošlo korekturou

"Jsem v pořádku, je mi fajn. Vlastně lépe než fajn. Nechtě mě jít, potřebuju dohnat učivo," snažila se Izarra přemluvit madame Pomfreyovou, která už ji na ošetřovně držela čtvrtý den. Za bílá všude kolem už ji pomalu začínala ubíjet.
"O vašem psychickém stavu rozhodnu já a prozatím můj verdikt zní, že v pořádku nejste. Do hodin nastoupíte nejdříve příští týden. Teď si vezměte svůj lektvar a odpočívejte," přikázala rázně a pohledem zavadila o flakónek na pojízdném stolku vedle Izziného lůžka.


"Jsem naprosto v pořádku," zopakovala Izarra.
"Vážně? Teprve včera jste byla schopná vytvořit větu delší než dvě slova. Ještě si tady pobudete, to je jisté. Tečka," řekla, zatímco přelila potřebné množství lektvaru do skleničky a tu podala Izaře, která se na její obsah jen znechuceně podívala a opět vzhlédla k lékouzelnici.
"Včera? To už je víc než dvacet čtyři hodin, což je víc než dost. Říkám, že se cítím dobře a ten lektvar nepotřebuju. Jsem naprosto a dokonale v pořádku. Musím jít na vyučování, už teď jsem přespříliš pozadu,"
"Nejste připravená. Nemusím být věštkyně, abych mohla s jistotou říct, že pokud vás dnes pustím, do třech hodin jste tady zpátky neschopná komunikace,"
"Mýlíte se," oznámila jí pevným hlasem.
"Základ zotavení je přiznat si, že máte problém, a proto musíte odpočívat a vyhýbat se stresu, víte?"
"Ale já nemám žádný problém," zavrčela a bíle prostěradlo sevřela v pěstích.
"Ne? Tak jak jste se tedy dostala na ošetřovnu, drahá?" Izarra přimhouřila oči. Několik se zadívala na skleničku a zase na lékouzelnici.
"Nejsem žádný psychopat nebo něco podobného,"ohradila se a Pomfreyová nadzvedla obočí, skleničku s lektvarem přiblížila o pár centimetrů blíže k Izaře.
"Neřekla jsem, že jste. Vemte si svůj lektvar."
"Když si ho vezmu, necháte mně jít?" řekla nakonec, a když se jí od Pomfreyové dostalo kývnutí, natáhla se po skleničce a rychle vypila její obsah.
"Můžu teda -?" zeptala se a šklebila se nad tou pachutí, kterou jí podivný lektvar zanechal v ústech.
"Jít? Jistě, že ne," zasmála se čarodějka a vzala si skleničku zpátky. Měla mít podezření, když se to zdálo nějaké příliš jednoduché.
"Co? Jakto? Vždyť jste říkala, že..." Izařin hlas se vytratil.
"Lhala jsem." Pomfreyová pokrčila rameny.
"Ale to je podvod," protestovala Izarra zlostně.
"Tak to by vám to mělo být blízké, slečno, ne? Za hodinu vás přijdu zkontrolovat," opáčila a odkráčela z ošetřovny. Izarra se se zavrčením zhroutila do lehu a hlavou dopadla na téměř plochý polštář. Pod uklidňujícími účinky lektvaru, který vypila, brzy usnula.
Po ukončení odpoledního vyučování, dva studenti byli po chvilkovém přemlouvání madame Pomfreyové a odsouhlasení její podmínky, že Izarru nemají ničím rozrušovat, puštěni na ošetřovnu.
"Sakra. Šli jsme sem zbytečně, vidíš? Spí," postěžoval si Corbin ihned po příchodu, když uviděl na konci místnosti lůžko se spící spolužačkou. Otočil se ve dveřích a chystal se vykročit. Jill ho pohotově chytila za ruku a zatáhla ho zpět s takovou vervou, že Corbin málem skončil na zemi.
"No a? Vždyť to nebude nějak vadit. Četla jsem, že když lidi spí nebo dokonce i když jsou v bezvědomí, tak můžou pořád vnímat dění okolo, což je úplně husté a boží. A Izzie má dar, takže je to na stopro, že nás uslyší." Během jejího monologu ho táhla za Izarrou. Ta, přestože na venek klidně oddechovala, v duchu se přemáhala, aby dál v Noahovi a Jill zachovala představu o tom, že opravdu spí a nezačala se nad Jillynými kecy smát. Byla velmi zvědavá, proč jsou tady a co jí chtějí povědět.
"Jsi šílená," obvinil ji trochu posměšně Noah, ale nechal se za ruku táhnout bez větších protestů.
"Nene. A pojď už, vidíš, támhle leží." Ukázala prstem na Izziné lůžko, které bylo na úplněmi konci řady.
"Neměli bychom na ni mluvit, vzbudí ji to a ona má odpočívat," namítl ještě jednou.
"Já s ní chci mluvit. A nedělej, že ty s ní mluvit nechceš," řekla jen a posadila se na lůžko vedle Izziného. Noah zůstal stát a trochu zamračeně je po zkoumavém pohledu na Izarru otočil na Jill.
"Ztište se, nevidíte, že spí?" zasyčela na Jill Pomfreová ode dveří. Jill s /směvem povývla hlavou.
"Ale ona stejně..." začal o poznání tišším hlasem.
"Žádné ale. Však jsi ji viděl, když ji sem přiváděla. Izzie byla totálně zničená po tom, co se stalo ve velké síni. Pomfreyová říkala, že první dva dny nebyla schopná promluvit. Je na tom špatně, Noahu..." přerušila ho a její nadšení se dokonale vytratilo. Teď byla smutná. "Slyšel jsi, co o ní teď říkají ostatní. Ona potřebuje vědět, že s ní zůstal aspoň někdo. Potřebuje podporu svých přátel, dost možná posledních," dodala.
Izarra byla zmatená a překvapená, možná i potěšená? Myslela Jill vážně to, co právě řekla? Tak směšně starostlivé, ale tak... milé a upřímné, opravdu přátelské, bez sebemenšího náznaku sobectví nebo nějaké touhy s Izarrou tímto nějak manipulovat. Bylo to tak upřímné a obětavé. Jill opravdu považovala sebe a Noaha za její přátele. Ale byli jimi? Izarra začala uvažovat. Ti dva při ní stáli od začátku a nikdy, ani jedinkrát, o ní neřekli něco ošklivého. Od samého začátku při ni stáli a teď přišli sem z ní. Za tou, která je vyloučená a ponížená, kterou ostatní začali pomlouvat více než před tím. A oni za ní přišli a považovali se za její přátele, ty poslední, které měla, a pravděpodobně to také byli první, kteří měli aspoň nějakou šanci se jimi i opravdu stát. Přišli za ní. Jen oni jediní. Možná, že by jim mohla začít věřit trochu víc. Ono by mohlo být pěkné mít alespoň někoho. Ale byla by to jen chabá náhrada, ovšem alespoň něco. Třeba by to stálo za zkoušku.
"No, myslím, že bychom ji měli nechat spát a jít," řekl po chvíli Noah a upřeně se podíval na Jill.
"Hej, vždyť jsme teď přišli... a já, donesla jsem jí z její ložnice knihu, měla tam ty bajky na stolku, myslím, že bude ráda a tak. No, to je jedno, ještě nemůžeme jít. A jestli jo, chci ji vzbudit a mluvit s ní," zabrblala Jill a zpod hábitu vytáhla Bajky barda Beedleho.
"Jak je možné, že ses dostala k nám do sklepení?" zeptal se zmateně. "To není možné!" protestoval a rozhodil rukama.
"Já bych řekla, že je. Mimochodem, máte úplně luxusní společenskou místnost, myslím, to zelené světlo a tak. Husté, to u nás je to takové jinčí. Vzdušnější a víc žluté," řekla, jakoby to nebylo nic zvláštního.
"Musím nechat změnit heslo," zamumlal si Noah pro sebe a pak se opět upřeně podíval na Jill. "Hele, Darkwoodová, je ti jasné, že pokud se tam ještě někdy objevíš a někdo - kdokoli tě uvidí, budu to já, kdo z toho bude mít průser, protože mě s tebou viděli?" Jill se ani na okamžik nezamyslela a mávla rukou.
"Ále, klídek, pohodička. Já bych ti něco takového nikdy neudělala a ty to víš," ujistila ho s širokým úsměvem.
"Jestli kvůli tebe budu mít problém, zajistím, abys ty měla ještě třikrát horší, rozumíš?" řekl jí důrazně.
"Oukej, chápu. Ale fakt, nedělej si starosti, mně by stejně neviděli, i kdybych tam byla, takže -."
"Ale ty tam znova nebudeš!" zavrčel.
"No jo, už. A teď přejdeme na jiné téma, protože Izarra to slyší a určitě ji rozčiluje, že se její kamarádi hádají, nemůžem ji teď takhle stresovat, víš?" řekla a hledíc na Izarru si hrála s pramenem vlasů.
"Neslyší nás, spí," prohodil nezáživně Noah a u toho protočil oči. Jill se na něj podívala s výrazem, jakoby právě spatřila obyvatele jiné planety. Nemohla uvěřit, že právě řekl něco takového.
"No však právě. Spí a všechno slyší, což je totálně fascinující," poučila ho už podruhé.
Nastalo dlouhé ticho a chvíli na to Izarra opravdu usnula.

V neděli večer ji madame Pomfreyová propustila tak, aby stihla večeři ve velké síni. To znamenalo, že ji poprvé po incidentu uvidí celá škola a studenti budou dozajista nějak reagovat. Nechtěla vidět jejich reakci, dalo by se dokonce říct, že se bála.
"To zvládneš," povzbudil ji opět tichým hlasem Noah, který ji společně s Jill vyzvedl na ošetřovně, aby ji doprovodili. Jill je ale musela opustit trochu dříve, protože potřebovala něco nutně probrat s profesorkou Prýtovou, takže už Izaře jako opora zůstal jen Noah.
"Měla bych," odpověděla stejně tiše, když už se přibližovali k mohutným dveřím.
"Dávej si pozor, ostatní tebou... nejsou zrovna nadšení, pozor na Nebelvíry a Havraspáry. Naši jsou na tom stejně, jen to nebudou ukazovat před ostatníma... A Mrzimoři, teda až na Darkwoodovou, se tě bojí. Vzali ty informace o napadení až moc vážně, dokonce se ani nesnažili zjistit, koho jsi napadla. Teda ne, že by se to vůbec někomu podařilo zjistit..."
"Nebylo to napadení..." zamumlala defenzivně Izarra, když se rozhodla, že v téhle situaci - pokud si chce začít budovat důvěryhodnější pověst - by se asi měla nějak bránit. Tím chováním si od Noaha vysloužila tázavý pohled.
"Technicky. Nebylo to žádné útočné kouzlo," doplnila a pokrčila u toho rameny.
"Přede mnou se obhajovat nemusíš, já tě nesoudím. Oni ano... No, chtěl jsem jen říct, drž se," vypravil z sebe po chvíli a povzbudivě ji dal ruku na rameno. Pro Izarru to bylo poněkud nečekané a málem ucukla, ale ovládla se. Musí na ostatní působit vyrovnaně a chovat se přesně tak, jak okolí očekává od slušné dívky jejího věku.
"Díky," řekla tedy.
"Víš, nechtěl bych tě vidět znova tak... však víš." Izarra jen mlčky s mírným na oko důvěřivým úsměvem přikývla.
Posli dveřmi; velká síň už byla zaplněna mnoha studenty, kteří probírali neskutečné množství věcí, takže nevěnovali přílišnou pozornost každému nově příchozímu. Nebylo tedy divu, že Izarry si zprvu nikdo nevšímal. To bylo dobré, předpokládala. Dalším faktem bylo, že to nejhorší ji stále čeká a zanedlouho jí opět budou připomínat její selhání, slabost... Skvělé.
"Jste zpět," uslyšela mdlý hlas u svého ucha. Lehce sebou škubla a hned si za to v mysli vynadala, protože na to, aby si na duchy zvykla, měla dost času. Už by se neměla lekat.
"Evidentně. Mimochodem, děkuji za to, že napomáháte tomu, aby se ke mně stočila pozornost všech okolo, to je totiž přesně to, co potřebuju," sykla tiše, aniž by se na Krvavého barona byť jen podívala.
"Já jsem vždy k službám," ujistil ji stejně sarkasticky, jako mu ona děkovala.
"Nemůžete mně prostě ignorovat jako všechny ostatní?" zeptala se.
" Ale vy nejste jako ti ostatní," ušklíbl se a dál se neodbytně vznášel vedle ní.
" Oh, bez toho připomenutí bych to málem zapomněla. Prostě si odplachtěte někam pryč. Jestli chcete mluvit, najděte si jinou oběť," snažila se ho odehnat.
"Rozhovoru se mnou se nevyhnete, to vám musí být jasné."
"Ale můžu ho přesunout na jindy," opáčila. Duch chvíli mlčel.
"Jistě," řekl na konec a zpomalil, tak své místo vedle Izarry opustil.
"Víš, tvoje tiché konverzace s mrtvolami působí trochu děsivě," podotkl Noah.
"Duchové umí být neodbytní," řekla a přeš skupinu studentů havraspáru, kteří šli asi dva metry před nimi, konečně zahlédla dvě volná místo skoro na konci zmijozelského stolu, která byla nepsanou dohodou rezervována jako jejich. Mimoděk se i rozhlédla po celé síni, někteří studenti, kteří si jejího pohledu všimli, se otočili zpět ke svým jídlům, jiní ne.
"Zírají na mně a šeptají si. Ti všichni do jednoho mě nenávidí," postěžovala si, protože předpokládala, že by na pohledy ostatních měla zareagovat. A musela se zachovat takhle, jelikož tohle bylo připustitelné, na rozdíl od pokusu obhájit a možná i vyzdvihnout to, co udělala. Když chce začít získávat důvěru ostatních, musí tomu přizpůsobit své vystupování. Ostatní nikdy nezjistí, co si o tom všem myslí doopravdy.
Když nad tím tak přemýšlela, vsadila by se, že alespoň polovina lidí v téhle místnosti, by se k zrzce zachovali úplně stejně, kdyby se dostali do stejné situace. Přesto stále považovali ji za tu špatnou, Izarra nechápala jejich logiku. Asi v tom žádná stejně nebyla.
Jen se soustředit na to, aby svou roli dokonale zahrála, to bylo celé. Až jí budou věřit, všechno už pak bude jednoduché.
"Za pár dní je to přejde. Začne turnaj a tak," ujistil ji, nebo se o to spíš snažil. Nepřejde to.
"Myslím, že ti budu muset věřit," řekla opěk svého názoru a vteřinu na to se usadila u stolu. Noah si sedl vedle ní. Letmo si prohlédla situaci kolem, Zmijozelové ji mlčky sledovali. Hra může začít.
"Ahoj." Usoudila, že první tah je na ní. Několik z nich jí věnovalo letmé kývnutí a zbytek večeře už na ni nepromluvili. Bude těžké získat jejich důvěru, ale ona to dokáže, a jestli ne, bude v háji. Nesnažila se vést nějakou konverzaci, na to bylo brzo. Potřebují nějakou chvíli, aby poznali, že tahle situace jí je nepříjemná. Chvíli to tak nechá, asi dva dny, než s nimi bude více mluvit. Mezitím je nechá, aby pozorovali různé nepříjemnosti, které ji budou dozajista provázet, navodí jim to pocit, že částečně už potrestaná je a tím pádem ji oni nějakým způsobem trestat nemusí, že to ostatní už zařídili za ně, tak se nemusí namáhat. Izarra alespoň doufala, že by to mohlo zafungovat.
Tu večeři ji nenávistné a zákeřné pohledy od jiných kolejí pronásledovat nepřestaly a přísahala by, že nejednou slyšela její jméno i z toho nejvzdálenějšího koutu síně.
Izarra byla stále klidná. Však teď to stále ještě bylo dobré... Horší část přijde po příchodu do společenské místnosti, kde už se Zmijozelové nebudou muset držet zpátky, aby si zachovali svou domnělou vizi loajality mezi sebou před ostatními kolejemi.
"Jak sis mohla vůbec dovolit takhle znemožnit naši kolej?! Všichni to viděli, poukazovali si na nás a to všechno jen kvůli tebe! Ty hnusná šmejdko, jak sis takhle nás všechny podrazit. Nejsi tu ani půl roku až už podmínečně vyloučení, dochází ti vůbec, jaké světlo to vrhá na naši kolej? My nemáme dobrou pověst, víš? Tak proč to zhoršuješ?" utrhla se na ni Blackstannová sotva Izarra vešla do společenské místnosti.
'Skvělé, další hloupá přednáška,' pomyslela si s nebývalou hořkostí, přešla oslovené, které na ni použila, a provinile se zadívala na holku, která ji od prvního dne měla v plánu jen využívat pro svůj vlastní prospěch. Asi byla naštvaná, že jí to nějak nevyšlo.
"Myslíš, že jsem to udělala naschvál? Že je mi to jedno? Ne, není. Ale už se to stalo a to změnit nejde. Věř mi, že nebylo v mém zájmu zhoršit kolejní pověst ani se nechat vyhodit." Izzin hlas byl pomalý a natolik zřetelný, že každý, kdo se jen rozhodl naslouchat jejich nepříliš tiché diskuzi, mohl perfektně slyšet úplně vše.
"Jak můžeš být tak zatraceně klidná po tom, cos nám provedla?" osopila se opět Blackstannová. Izarra se na okamžik zadívala do země a pak opět na Zmijozelku před ní, která stále čekala, co ji na to poví.
"Protože jsem už absolvovala přednášky od ředitele, McGonagallové a profesora Snapea, které se nesly v naprosto stejném duchu. Protože už jsem dostala svůj trest a přenesla jsem se přes to, protože s tím, co se stalo, už nemůžu, jak jsem už řekla, udělat nic. Protože vím, že se nemůžu vztekat nad tím, co nemůžu změnit. Kvůli tomu si teď můžu dovolit být klidná."
Nastalo ticho, a tak se Izarra rozhodla doplnit ještě něco. "Jsi naštvaná, všichni jsou a já to někomu neubírám. Omlouvám se, dobře? Je mi to líto, neměla jsem v úmyslu poškodit pověst téhle koleje. To je to jediné, co k tomu už můžu říct."
Podle výrazu ostatních zněl její projev nejspíš důvěryhodně. To byla jen a jen dobře. Myslí si, že jim řekla pravdu, že jí na zmijozelu záleží natolik, aby se veřejně omluvila. Čím více bude říkat zdánlivě pravdivé, asi i částečně důvěrné, věci, tím víc si oni budou myslet, že jim věří. Jen si musí dávat pozor, aby nevypadala příliš naivně. No, aby s naivitou spadla na Jillinu úroveň snad nehrozí.
Když před Zmijozely bude působit upřímně, začne být pro ně i důvěryhodná, pak ji přijmou zpět. Vyjde to, kdo z nich by u Izarry rozeznal ty chvíle, kdy mluví pravdu, od těch, kdy lže? Získá si pověst milé chytré dívky - přesně takovou, kterou měla v mudlovské škole.
Zdálo se, že všichni v místnosti pochopili, co se jim snažila říct, ale nikdo (snad jen Noah) jí neodpustil. Na odpuštění si bude muset ještě nějakou chvíli počkat; až se tak stane, bude to ten moment, kdy ji přijmou mezi sebe.
Pondělí probíhalo velmi podivným způsobem. Zmijozelové ji po výstupu ve společenské místnosti úspěšně ignorovali, Mrzimoři se jí vyhýbali, na rozdíl od Havraspárů. Slušnější z nich s i o ní šeptali za jejími zády, když kolem nich prošla. Ti, kteří byli slušní poněkud méně, se nebáli utrousit více či méně vulgární poznámky na její účet. Izarru stálo veškeré úsilí, aby to prostě přehlížela a nijak jim se jim to nepokusila oplatit. S Nebelvíry se to neslo ve stejném duchu. Několikrát v davu zahlédla i Harryho, ten se s ní ani nepokoušel nijak komunikovat. Nejspíš to tak bylo nejlepší.
Po chodbách procházela se sklopenou hlavou, aby dala najevo, že přijala zodpovědnost za její čin.
Nejvíc ji ovšem překvapilo chování profesorů vůči její osobě. Většina z nich ji odmítala vyvolat, když se třeba hlásila ze studentů jediná. Bylo to od nich nefér a hrubé. Už několikrát během toho dne měla na jazyku připraveno nespočet kousavých připomínek ohledně jisté diskriminace, ale ani jedinkrát je neřekla nahlas. Jak si má naklonit učitele, když jí ani nepovolí správně odpovědět na položenou otázku? Netušili, jak všechno ztěžují. Izarru to začínala štvát, ale snažila se zůstat klidná.
Artem Rulf byl snad jediný, který se choval, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo. Izarra chvíli přemýšlela, zda vůbec byl u incidentu s hulákem. Musel být, vždyť kruvalští chodili jít do velké síně stejně jako ostatní. Nejspíš se prostě jen rozhodl, že bude výhodnější a pohodlnější chovat se, jako by bylo vše v pořádku.
Když tohle vše pominula, den byl klidný a ona se svým chováním držela zpátky. Snažila se být poměrně nenápadná a zbytečně na sebe neupozorňovat. I tak se jí ovšem pozornosti stále dostávalo víc než dost. Nestalo se nic zvláštního nebo hodného za zmínku. Dalo by se říct, že věci šli dobře a podle plánů… prozatím.
Odpoledne strávila dopisováním učiva v knihovně, kde se potkala s Rulfem; pomohl jí s pochopením některých částí látky, které z poznámek na pergamenu nebyly tak jasné a sem tam doplnil i nějaké podrobnější informace navíc. Učiva bylo hodně, a tak byla vděčná. Nezapomněla mu mile poděkovat dost hlasitě na to, aby to slyšelo i pár lidí v okolí. Bylo by dobré, kdyby v ní spatřili i trochu vděčnosti.
Hned v úterý ráno měla dvouhodinovku lektvarů společně s mrzimorem. Doufala, že Snape se k ní bude chovat normálně. Její očekávání se naplnilo, když usoudila, že jediná zvláštnost na jeho chování bylo, že na sobě cítila jeho pohled mnohem častěji, než bylo obvyklé. Jako jediný jí dovolil odpovědět na otázky a pak jí přidělil body.
Na hodině nebylo nic výjimečného, samostatné práce na dalším lektvaru jako obvykle. Vše bylo v pohodě, aspoň tedy prvních čtyřicet minut, než se přihlásila neznámá obrýlená Mrzimorka, která seděla ob místo vedle Izarry. Ruka se jí ve vzduchu lehce třásla.
"Ano?" zeptal se profesor Snape otráveným hlasem. Mrzimorka sebou vyděšeně škubla.
"S - Simia, ona... no, pane... do-dostala záchvat a -," začala koktavě a prstem ukazovala na Simiu Lawlieotovou vedle sebe, která jak se Izarra po letmém pohledu sama přesvědčila, vykazovala známky toho, že by vnímala své okolí. Jen opakovaně nakláněla hlavu na pravou stranu a zpět. Stále dokola a v očích měla nepřítomný pohled. V rukou stále svírala nůž, kterým ještě před chvílí krájela pavoučí nožky.
"Dost, při vašich komunikačních schopnostech bychom tu strávili věky," utnul ji chladně a skepticky se podíval na Lawlietovou.
"Jak taky jinak," zavrčel se znechuceným úšklebkem. "Stamoorová, postarejte se o ni. A vy, Davidsonová," obrátil se k Izaře, "dodělejte lektvar Lawlieotvé," poručil. Izarra hned chtěla něco namítnout. Už to měla na jazyku. Měla vlastní lektvar na dodělání a ani trochu nechtěla plýtvat svůj čas a schopnosti na lektvar cizí. Ale, když otevřela ústa, žádný protest z nich nevyšel.
"Jistě," řekla jen prostě sladkým hlasem, protože jak si lépe naklonit Mrzimory než tím, že jim pomůže… přestože to bylo na příkaz profesora. Budou ji vidět v lepším světle, pokud si budou myslet, že pomáhá ochotně. O to víc by si měla dávat pozor na to, aby ten lektvar nepokazila. Vhodila poslední přísadu do svého lektvaru a nastavila mírný plamen; mírně vařit deset minut, to byla závěrečná fáze, takže starat se o další lektvar nebude problém.
Přesunula se k vedlejšímu stolu, kde se právě Stamoorová snažila vypáčit nůž Lawlietové z ruku.
"Co jí je?" zeptala se tiše Izarra s předstíraným zájmem. Mrzimorka sebou škubla, když uslyšela její hlas a nevěřícně na Izarru pohlédla. Jakoby vůbec nemohl uvěřit, že na ni mluvil. Bála se, to jí Izarra jasně viděla v očích.
"O-ona je nemo-nemocná. Je t-to m-mudlovká nemoc. Epi-epi..." koktala a zdálo se, že není schopná to ani doříct.
"Epilepsie? Tak se ta nemoc jmenuje?" nabídla šeptem a začala krájet zbytek pavoučích nožek. Stamoorová pokývla hlavou a pomalými pohyby se snažila odvést Lalietovou o kus dál, aby nebyla možnost, že se pořeže nebo spálí.
"Asi s-si z-zapo-m-měla vzít její l-lektvar. Nepři-připomněla j-jsem jí t-to."
"Netušila jsem, že záchvat může probíhat takhle," podotkla Izarra, když si v mysli připomínala, že by bylo vhodné udržet nenuceně vzhlížející konverzaci. Navíc, tohle téma nebylo až tak špatné. Původně si představovala, že epileptický záchvat je poněkud drastičtější se spoustou křečí a tak... tohle bylo jiné.
"Má ma-malý zách-záchvat," řekla Stamoorová koktavě a obezřetně sledovala Izarru a její práci. Vypadalo to, že očekává, že Izarra do lektvaru každou chvílí hodí něco jiného a vytvoří tak smrtelný jed.
"Aha. No, teď už je pozdě to řešit. Co tvůj lektvar? Nepotřebuješ pomoct, když ji teď hlídáš?" zeptala se starostlivě a vzhlédla od kotlíku k Stamoorové. Ta zavrtěla hlavou.
"Ne. U-už je s-skoro hotový. V z-závěrečné č-č-části. Jsem do-dobrá v l-lektvarech."
"Dobře," zamumlala Izarra v vhodila nakrájené kousky pavouka do kotlíku a proti směru hodinových ručiček dokud lektvar nenabral nachovou barvu.
"Héj! Ty, ty! Proč saháš na můj lektvar a - a! Pusť tu věc z ruky, to je moje, dělej!" vypískla na ni Simia a už už ji chtěla odstrčit.
"K-klid. Mělas z-záchvat. O-ona t-ti jen po-pomohla s-s lektvarem." Stamoorová Simiu rázně chytila za ruku a držela ji zpátky od překvapené Izarry, která Simiinu reakci absolutně nepochopila. Beze slova se odklidila ke svému pracovnímu místu přesně ve chvíli, kdy se na Simiu utrhl profesor Snape.
"A nyní mi ihned vysvětlíte, jak se vůbec možné, že jste si nevzala svůj lektvar!" Lawlietová a na něj otočila, ale do očí se mu nepodívala. Bála se.
"Já, no, totiž..." nevěděla, co dál říct.
"To jsem si mohl myslet. Co taky jiného očekávat, o vaší neschopnosti se přesvědčuji na každé hodině. Ale to je opravdu tak těžké jednou za dva týdny si zajít na ošetřovnu pro lektvar? Právě jste mrzimoru zařídila ztrátu dvaceti bodů a získala si školní trest." Ušklíbl se.
Po hodině za ní Simia přišla a stranou od ostatních se jí omluvila kvůli její reakce, pak jí i poděkovala za dodělání jejího lektvaru s tím, že kdyby se jí kotlík zase roztavil, nevěděla by, co dělat. Izarra to s úsměvem přijala. Obě se pak vydaly na oběd a pak na hodinu obrany proti černé magii. Izaře už ani nepřišlo divné, že v úterý mají všechny hodiny spojené s mrzimorem, konec konců to tak špatné ani nebylo. Rozhodně lepší, než celý den trávit s Nebelvíry.
Po večeři byla poslána za Filchem, aby splnila její první trest. Nevypadal, že by se v tom nějak vyžíval, zvláště když stále stejně nevěřícně sledoval, jak se paní Norrisová Izaře otírá o nohy. Nakonec prý umývání dívčích toalet ještě nějakou dobu počká, namísto toho ji zavedl do místností s trofejemi. Tam jí ukázal úsek, který má do večerky vyčistit. Pak odešel a tak tam zůstala stát sama a znechuceně sledovala kbelík s vodou a podivným kusem hadru. Fuj, ale co se dá dělat. Brumbál by poznal, kdyby použila pulírexo... první kontrola hůlky se blížila.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 10. srpna 2012 v 10:38 | Reagovat

No...upřímně....takhle dlouhý úsek textu bez odstavců jde jen namáhavě přečíst a udržet při něm pozornost je prakticky nemožné..ale snažila jsem se a líbí se mi třeba nějaké úplně mudlovské záležitosti jako epilepsie v kouzelnickém světě.

2 Hanulkaa Hanulkaa | E-mail | Web | 19. srpna 2012 v 18:48 | Reagovat

Moc krásná kapitola.Čekala jsem jak to s Izz dopadne potom co se zhroutila...Doufám,že i další kapitoly budou tak úžasné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama