12. kapitola „Dcera svého otce“ - 5. část

20. června 2012 v 15:05 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
Byl večer. Den utekl velmi rychle, protože ho Izarra strávila v zajetí svých myšlenek. Od včerejšího dne, kdy se toho tolik dozvěděla, netoužila po ničem jiném, než po samotě. Když si ráno všimla, že ji při cestě do knihovny sleduje Artem, více či méně úmyslně se mu v chodbách hradu ztratila z dohledu. Dopoledne vypravovala zadanou esej, odpoledne nepozorovaně vklouzla do síně s oceněními a tofejemi. Nikdo tam nebyl a tak mohla s klidným srdcem přemýšlet. Jaké by to asi bylo, kdyby tady její otec byl s ní? O čem by asi mluvili?


Velká síň už byla téměř plná, ale stále přicházeli další a další studenti. Kruvalští seděli všichni pohromadě stejně jako u snídaně. Zřejmě na takovou slavnost nechtěli být promíšení mezi cizí školou. Pohár už zde byl také.
"No, já jen doufám, že nevyberou Warringtona, to by naší koleji scházeli. Veřejné ponížení přede všemi…" zaslechla hlasitou debatu naproti ní. Rowleová a Nottová samozřejmě.
"Jo, to radši Diggory, než ten lenochod. Brrr," otřásla se Lora Nottová. "Děsivé!"
"A představ si, že by…" Monica Rowleová se k ní rychle naklonila a něco jí pošeptala do ucha. Obě se daly do smíchu.
"Ne! Vážně?"
"Jo, chudáček," přitakala jí bleskurychle Rowleová.
"To je, tak zlé a zákeřné a ponižující… a naprosto úžasné!" dala se opět do smíchu.
"Já vím!" řekla povýšeně a se silným úšklebkem na rtech. Ty dvě neumlčelo dokonce ani jídlo, které se již objevilo na talířích.
"No, uvidíme… Co ty Davidsonová? Kdo myslíš, že se stane šampiony?" Přímá otázka, sakra… Izarra vzhlédla. Odkdy s ní ty dvě mluví? Ale dobře.
"Z Krásnohůlek opravdu netuším. Kruval, to je naprosto zjevné - Krum, bezpochyby. A on nás? Snad ne nikdo z nebelvíru, to by to dopadlo. Možná někdo z havraspáru, ale nejsem si jistá, jestli se od nich vůbec někdo hlásil," řekla a ohlédla se za sebe k jejich stolu.
"Jó, tak to taky netuším. Ale hodilo by se tam dát někoho chytrého. K čemu je odvaha, když chybí všechno ostatní, což?"zhodnotila to Nottová, když si nabodla poslední masovou kuličku. Izarra s Rowleovou přikývly.
Večeře byla dlouhá. Překvapivě dost dlouhá dokonce i na to, aby okolní atmosféra částečně pohltila i Izarru. Byla po jídle dříve než Brumbál a netrpělivě si každou chvíli poposedávala a zvedala hlavu, aby opětovně zjišťovala, že Brumbál stále jí. Tohle čekání se jí ani trochu nelíbilo.
"No tak, pohni si!" zavrčela jedna z těch dvou Zmijozelek naproti ní. Izarra si sama nebyla jistá která. Její popohánění bylo bez efektu.
Nedojedené zbytky jídla zmizely - byl čas. Konečně... Oči všech se zaměřily na pohár, šumění hlasů postupně utichalo. Brumbál vstal a s tím pohybem utichlo docela. Je to tady.
Proti Izziné vlastní vůli se jí srdce rozbušilo rychleji. Tiše hleděla před sebe na pohár. Už jen chvíli…
"Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásil Brumbál. Jeho hlas se rozléhal po obrovské síni, div, že se to nemělo ozvěnu. "Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampiónů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," rukou pokynul na dveře za svými zády, "kde dostanou první pokyny." Na to svou hůlkou zeširoka rozmáchl. Nejmladší studenti leknutím nadskočili, když svíce kolem nich rázem zhasly a z jejich knotů začal stoupat jemný dým. Okolí už ozařovaly jen svíce v dýních, které byly součástí výzdoby.
Modré plamínky v poháru se neskutečně rozzářily, až Izarra musela přivřít oči nad tím jasem. Náhle změnily barvu na jasně rudou a začaly z nich sršet jiskry. V příštím okamžiku vyšlehl vzhůru ohnivý jazyk, ozářil celou místnost a z něj vyletěl do vzduchu napůl zuhelnatělý kousek pergamenu. Izarra zatajila dech, lehce sebou cukla, někteří vyjekli.
Brumbál ohořelý útržek chytil a v natažené ruce si jej podržel před sebou, aby byl s to jej přečíst ve světle plamenů, teď už zas modrých a bílých.
"Šampiónem za Kruval -," četl silným, zřetelným hlasem, "bude Viktor Krum!"
"Jaké to nečekané překvapení!" zašeptala ironicky k nejbližšímu okolí a přidala se k vlně hlasitého potlesku.
Krum vstal, prošel kolem Izarry a zamířil ke dveřím za profesorským stolem.
"Výborně, Viktore!" zaburácel Karkarov tak hlasitě, že ho i přes ten potlesk všichni slyšeli. "Věděl jsem, že na to máš!"
Teď přicházely na řadu Krásnohůlky.
"Šampiónem za Krásnohůlky -," na chvíli se odmlčel a pro okamžik napětí pomalu pohled přejel všechny v síni, "je Fleur Delacourová!" Šampionka vstala za stejně ohromného potlesku a uličkou mezi stoly havraspáru a mrzimoru se vydala za Viktorem Krumem.
Ticho už opět zavládlo. Dnešní večer naposledy. Na tenhle okamžik čekalo studentů nejvíc. Výběr bradavického šampiona je tady. Na chvíli mnoho lidí zapomnělo vůbec dýchat.
A tak Ohnivý pohár vychrlil poslední ohořelý papírek se jménem. Bez nejmenšího zaváhání ho Brumbál ze vzduchu chytil do ruky a první si ho přečetl sám. Bezděčně se usmál a zvedl oči.
"Bradavickým šampiónem se stává Cedric Diggory!" oznámil a dříve, než stihl doříct poslední slabiku jeho příjmení, ve velké síni se spustil hlasitý jásot, potlesk, křik…
"Aspoň, že to není Warrington," uslyšela vysoký, celkem nadšený výkřik od Nottové.
Mrzimorší byli v sedmém nebi, někteří dokonce vyskočili ze židlí (mezi ty patřila i Jill) a krátce slavili se stoje. Cedrik se s úsměvem zvedl a po několika poplácání po rameni se konečně vydal uličkou. Potlesk trval ještě notnou chvíli po jeho odchodu.
"Výtečně!" pronesl spokojeně Brumbál, když se síň dostala opět do relativního klidu. "Takže teď máme všechny tři šampióny. Jsem si jist, že se mohu na vás na všechny spolehnout - a mluvím teď i o ostatních studentech z Krásnohůlek a z Kruvalu - že své šampióny podpoříte, jak nejlépe umíte. Tím, že svého šampióna budete povzbuzovat, opravdu významně přispějete -"
Vtom se nečekaně odmlčel, ale všem bylo ihned jasné, co ho vyrušilo. Zaraženě hleděl před sebe a s ním i ostatní.
Oheň v Poháru totiž znovu zčervenal, vyletovaly z něj jiskry a posléze z něj vyšlehl dlouhý plamen, na němž se vznášel další kousek pergamenu.
Izarra nasucho polkla a nepohodlně se zavrtěla na své židli, pak se napřímila, aby získala lepší přehled. Tohle nebylo dobré… ať už to bylo cokoli.
Brumbál k němu vztáhl ruku a uchopil jej. Podržel ho před sebou a upřeně hleděl na vepsané jméno. Hodnou chvíli vládlo ve Velké síni naprosté ticho; Brumbál upřeně zíral do pergamenu, který držel v ruce, a celá síň na něm visela očima. Potom si Brumbál odkašlal a přečetl:
"Harry Potter," zaznělo z jeho úst a pak ticho. Izarra nedokázala přimět svou pusu, aby se opět zavřela, a když vzdala všechny pokusy o tom, nepřirozeně pomalým pohybem se otočila a pohledem vyhledala černovlasého obrýleného chlapce u nebelvírského stolu.
'Co jsi to sakra udělal, Harry?!' pomyslela si zoufale, nechápavě.
"Harry Pottere!" zavolal na něj Brumbál. "Harry, buď tak laskav a pojď sem!"
A Harry šel. Hned ze začátku lehce zavrávoral. Byl nervózní, zmatený a naprosto a dokonale překvapené. Izarra si ho celou cestu prohlížela. Nenapadal ji jediný důvod, proč by se hlásil. Vždyť může umřít! Věděla, že Harry není hloupý. Nebo ne až tak hloupý. Ne, nemohl se přihlásit sám a už vůbec ne dobrovolně. Tak jak je to možné. Zřejmě si to bude muset nechat vysvětlit přímo od něj samotného.
Zmizel za dveřmi místnosti. Ludo Pytloun ho následoval.
"Očekávám od vás všech absolutní klid!" pronesl nesmlouvavým tónem Brumbál a on, ostatní ředitelé, Skrk, McGonagallová a Snape zmizeli za nimi.
"Co to bylo?" zeptal se někdo a s tou otázkou mezi žáky vypukly diskuze a vůbec nedbali na to, že v místnosti je stále zbytek profesorů. Moody otráveně mávnul rukou a zmizel za dveřmi.
"No jasně, Harry Slavnej Potter musí mít vždy něco extra!" osopila se nějaká holka ze čtvrtého ročníku. Nápadně připomínala psa.
Podpořit kamaráda nebo zůstat věrná koleji… Koleji, která ji považuje za odpadlíka?
"On tam to jméno nedal, je vtom nevinně," namítla ostrým hlasem. Strhla na sebe pozornost nejbližšího okolí. Čtvrťačka se na ní podívala, jakoby nemohla uvěřit tomu, že Izarra něco takového vůbec dokázala říct nahlas. Už jí chtěla něco odpovědět, ale blonďák - Malfoy - ji zatáhl za rukáv a tiše jí něco řekl. Zbledla.
"Už nikdy neposlouchej cizí rozhovory, můžeš pak špatně skončit," uštěpačně k ní sykla a rychle se odvrátila. Chvíli se Izarra v mysli zaobírala tím, co jí Malfoy řekl. Upřímně netušila. A taky netušila, jak bylo možné, že pohár vybral Harryho. Musela s ním co nejdříve mluvit.
Když je profesor Kratiknot všechny propustil, Izarra si počkala v chodbě schovaná za brněním do doby, než se okolí vylidnilo. Pak vystoupila ze skrýše a u stěny čekala na Harryho. Potřebovala vědět, co se stalo. Navíc, bylo docela pravděpodobné, že se k němu hodně lidí otočí zády. A to, že mu naznačí částečnou podporu, způsobí, že v jeho očích bude zase o něco důvěryhodnější. To se do budoucna může hodit. A kdyby se o tom dozvěděli z její koleje, co by to způsobilo? O moc níže už klesnout stejně nemůže. Bude dobré zlepšit si reputaci i na druhé straně.
Ze síně konečně uslyšela dva hlasy. Ten druhý patřil Harrymu. Zhluboka se nadechla a narovnala se.
"Harry, můžu s tebou mluvit?" zeptala se hned, když on a Diggory vyšly ze dveří Velké síně. Diggory se na ně podíval.
"Ohó, nebudu rušit," řekl se smíchem a rukama ukázal omluvné gesto.
"Fakt vtipné. Mám pro tebe jedno slovo - mlč," ucedila podrážděně, pár vteřin nenávistně sledovala záda vzdalujícího se Mrzimora. Podívala se Harryho.
"Tak?" zeptala se.
"Co tak?"
"Ví se, kdo tam hodil tvoje jméno?" Harry překvapeně vykulil oči.
"Jak víš, že ho tam hodil někdo jiný?" vyhrkl bezmyšlenkovitě.
"Víš, co se říká o odpovídání na otázku otázkou? No… to je jedno. Harry, já tě znám odjakživa. Věř mi, že můžu říct, že ty dozajista nejsi hloupý. Ty by ses nepřihlásil. V tom zase věřím já tobě. Při turnaji můžeš umřít!" Dávala si neskutečně záležet, aby to znělo co nejvíc důvěryhodně a upřímně.
"Jo, já vím… máš pravdu, nehlásil jsem se, ale nikdo neví, kdo to udělal za mě," řekl nervózně a trochu se ošil.
"Dobře…No, dávej si pozor. To je jediné, co ti můžu říct." Nečekala na reakci a vydala se do sklepení. Mise splněna. Harry jí věřil o kousek víc.
Druhého dne to měl Harry těžké, mnoho lidí si na něj ukazovalo a pokřikovalo, jaký je podvodník…Izarra se na něj usmála, když se s ním střetla pohledem. Nyní mu věřila více, než na kolik mu věřila většina přítomných. Harry to věděl. Zmijozelka, která by teoreticky měla být nepřítel, mu důvěřuje více než jeho nejlepší kamarád. Tohle by šlo - Izarra se usmála.
Už se těšila, až všechno poví Sekhmet. Vydala se k lesu.
Sekhmet vždy byla na větvi, kterou si označila za tu svou. Možná by ji k Vánocům mohla vyrobit celku s nápisem 'Domov, sladký domov'. Její strom byl ovšem poněkud opuštěný. To bylo divné, přinejmenším.
"Sekhmet?" zeptala se a opatrně postupovala hlouběji do lesa. "Sekhmet? Kde jsi?"
Žádné odpovědi se jí nedostalo a tak zrychlila a vydala se ještě trochu hlouběji. Nechtělo se jí, možná se i trochu bála zvířat, která by mohla potkat, přesto díky zmizení jejího mazlíčka postupovala vpřed kolem mohutných kmenů stromů.
"Sekhmet?" zeptala se a obešla další strom.
"Nechoď sssem!" konečně jí odpověděla její krajta z takové dálky, že ji Izarra sotva slyšela. Znělo to vystrašeně.
"Na to rychle zapomeň. Jdu," zavolala kamsi před sebe, vytáhla hůlku a dala se do běhu.
"Ne, nechápeššš to -!" Izarra na její varování nedbala. Zahnula doleva, aby oběhla dva mohutné stromy, které jí kompletně bránily ve výhledu.
"Jsi v pořád -," Izarra se zasekla v polovině slova. Sotva vyběhla zpoza stromů, její pohled spočinul na zrzce z nebelvíru. Ginnny Weasleyová mířila hůlkou na Sekhmet, která se choulila mezi kořeny a hleděla na Izarru. V duchu zaklela. Následoval hluboký nádech.
"Promiň, paní. Byla jsssem na lovu, ona na mě narazila. Ssslyššela tě! Ssslyšššela tě usyčet... na mě," zasyčela na ni tiše Sekhmet a začala se k ní pomalu plazit. Izarra vzhlédla k zrzce, která už nemířila hůlkou na hada, ale na Izarru samotnou. Izarra na ni svou hůlku namířila tak rychle, že sebou Weasleyová škubla. Byla pobledlá a ruka, ve které svírala hůlku, se lehce třásla. Nevypadala příliš ochotná promluvit.
"Chtěla jsi ublížit mému mazlíčkovi," řekla. Bylo to spíše stručné oznámení, než otázka.
Aniž by uhnula pohledem, přidřepla si a svou otevřenou tašku dala co nejníže k lesní půdě.
"Dovnitř," poručila krajtě tichounce. Stejně jí říkala, že to Weasleyová ví, protože Izarra nebyla dost pozorná a nechala se slyšet. Teď už to jedno slovo navíc nijak nezhorší, ne? Chtěla ublížit její Sekhmet. Izarra byla naštvaná.


/AN: Muhuhaha! Co víc dodat. Jinak se rozběhlo hlasování o Povídku mého srdce - odkaz ,
takže nás můžete podpořit :) Crystal/
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Phyllis Phyllis | Web | 20. června 2012 v 15:39 | Reagovat

Mhmmmm :) Hezké. Vždycky to zhltnu během vteřinky a mám zas chuť na další část! :D Aachjo. Každopádně je to povedené, opravdu se mi to líbí ... Hrozně pak přemýšlím nad tím, jak to celé s Izzie dopadne a mám svůj tip. Nemůžu se ale dočkat, až se tam objeví Voldemort - nebo aspoň Bella - i když to asi chvíli potrvá ... :)

2 pokrevni-linie pokrevni-linie | 20. června 2012 v 15:51 | Reagovat

[1]: Ten tip bych si ráda poslechla :D jsem moc zvědavý člověk :))

3 Terka Terka | 20. června 2012 v 21:52 | Reagovat

No tak teď jsem ještě více napnutá co se bude dít dál :)

4 Is Is | 21. června 2012 v 18:38 | Reagovat

Páni tak teď jsem vážně zvědavá jak to bude pokračovat ! Jinak jako vždy skvělá kapitola!! :)

Ps.: Doufám že další kapča bude brzo , protože začínám mít abstinenční příznaky !! :D

5 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 21. června 2012 v 19:29 | Reagovat

No vida, tak alespoň někdo Harrymu věří, a zrovna zmijozelka, to je příjemné :D

6 Hanka Hanka | 21. června 2012 v 19:52 | Reagovat

Super kapitola kdy bude další? :D

7 Phyllis Phyllis | Web | 25. června 2012 v 0:12 | Reagovat

Kdy bude další část? O:)) (Teorie si nechávám pro sebe :P)

8 Crystal Crystal | Web | 25. června 2012 v 6:25 | Reagovat

[7]: Zítra :) Prosím, aspoň kousíček :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama