9. kapitola „Dědic“ - 1. část (orig)

2. dubna 2012 v 7:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly

Izarra ze země zvedla dopis, který tam před pár vteřinami upustila sova a hned zase odletěla neznámo kam, jakoby měla neskutečný naspěch. Obrátila na druhou stranu obálky a spatřila Bradavickou pečeť.

"Dali si na čas," zamumlala tiše s myšlenkou, že je 1. září dopoledne a ona až nyní dostala informace o jejím příjezdu.

Už sice byla Brumbálem informována, že nebude moci jet vlakem, protože se do Bradavic musí dostavit o chvíli dříve než ostatní, aby mohlo proběhnout její zařazení. Brumbál se zřejmě domníval, že zařazovat ji zároveň se studenty prvního ročníku by nebylo nejvhodnější. Izaře to bylo tak nějak jedno; jediné, co ji ten den zajímalo, byl fakt, že už dnes se dostane do Bradavic, na což trpělivě čekala od listopadu loňského roku.

Zlomila pečeť z červeného vosku a dala se do čtení dopisu, který, jak na první pohled dle písma poznala, nebyl od Brumbála.


'Vážená slečno Davidsonová,


Váš příchod letaxovou sítí do Bradavic je očekáván přesně v půl sedmé večer.

Adresa zní: 'Škola čar a kouzel v Bradavicích, kancelář ředitele'. Není potřeba s sebou brát zavazadla, jeden z našich domácích skřítků se o ně posléze postará.


Minerva McGonagallová

Zástupkyně ředitele'


Izarra se usmála a pak se koutkem oka podívala na obrovský kufr s věcmi, které si zabalila už včera večer, když nemohla vydržet to čekání. Trochu litovala toho skřítka, že se tím bude muset tahat, ale na druhou stranu byla skálopevně přesvědčená, že s kouzly to zvládne ani nemrkne. Vážnější dilema, které momentálně řešila, bylo, co dělat teď, když jí zbývala ještě dobrá polovina dne. Nejdříve by asi měla najít Sekhmet, která od jejich příjezdu byla permanentně schovaná kdesi v domě a pokaždé, když ji Izarra konečně našla, odmítala ze své skrýše vylézt se slovy, že ji odtamtud nedostane ani násilím, dokud jí neudělí povolení ta chlupatá monstra, která se jí stále snaží připravit o život, usmrtit alespoň v sebeobraně. Izaře nepomohlo ani vysvětlování, že pokud se něco stane kočkám, to první, co Arabella udělá, bude, že vyhodí z domu právě Sekhmet.

Izarra se zhluboka nadechla a rychle vyšla ze svého pokoje. Ihned za sebou zavřela dveře, a tak zabránila dvěma kočkám - pravděpodobně se jednalo o Bělunku a pana Tlapku; stále si nedokázala zapamatovat jejich jména - aby tam vlezly. Tohle byla věc, o kterou se snažily téměř neustále, protože se jim nelíbilo, že již nemají přístup do celého domu. Izarra se vydala ke schodům vedoucím na půdu a měla co dělat, aby při tom nezašlápla nějakou kočku. Ty totiž stále nemohly pochopit, že přestože ony ji sice zbožňují, Izarra je ráda opravdu nemá.

Co by se asi stalo, kdyby Izarra začala předstírat alergii na kočky? V mysli si to označila jako záložní plán.

Došla na půdu a zavřela za sebou dveře, při tom ignorovala vtíravé mňoukání a děkovala, že alespoň tyhle dveře nemají kočičí dvířka.

"Sekhmet?" zeptala se tiše. Musela si na to dávat pozor, už jednou ji Arabella málem přistihla a Izarra si už dávno uvědomila, že ať už by se pak stalo cokoli, dobré by to nebylo.

"Sekhmet?" zkusila to znovu a z opačné strany místnosti uslyšela šramot. Opatrně našlapujíc po trámech se vydala tím směrem.

"Ta… tady není," ozvalo se za hromadou knih.

"Vážně? A s kým to tedy mluvím, mohu-li se zeptat?" řekla a přemáhala se, aby její hlas zněl důvěřivě namísto toho, aby se začala smát. Sekhmet z těch koček musela mít opravdu velký strach.

"Sss duchem?" řekla krajta zkusmo, ale to už u ní byla Izarra, přesto však byla schovaná tak šikovně, že Izarra neměla žádnou šanci ji vytáhnout proti její vlastní vůli.

"Netušila jsem, že duchové jsou zelení a syčí," řekla s úšklebkem.

"Já nechci pryč. Mám se tady docela dobře. A našššla jsssem tady myššši… docela dossst myššší. Ani nepotřebuju větev, hlavně, že tady nejsssou ta monssstra," vymlouvala se.

"Perfektní - máme barák zamořený hlodavci. Přesně po tomhle jsem vždycky toužila," zamumlala Izarra, ironie protékala každičkým jejím slovem, a znechuceně se rozhlédla kolem. Představa, že všude pod těmi krámy se můžou ukrývat špinavé myši a možná i krysy… s blechami a blechy kdysi přenášely mor a nic nevylučuje, že to nemůžou udělat zase. Bože, jak nechutné. Izarra se odporem otřásla a zaměřila se na Sekhmet, která stále nevypadala na to, že by se měla pohnout. Izarra naklonila hlavu na stranu a zadívala se na hada.

"Takže hodláš zůstat tady - na půdě?" zeptala se posměšně svého mazlíčka.

"Jo," potvrdila a její hlas, spíše než jako syčení zněl jako vrčení. Bylo to divné.

"Hmmm, škoda. Ale jak chceš. Sice jsem si myslela, že by se ti líbilo se mnou dnes odjet do Bradavic, ale je to tvoje volba," řekla na oko dotčeným tónem a vykročila zpět ke dveřím. Po pár krocích se jí Sekhmet obmotala kolem nohy a zesílila sevření na téměř bolestivé, a tak velmi efektivním způsobem Izaře zabránila v dalším pohybu. Ta se s vítězoslavným úsměvem podívala dolů.

"Bradavice jsssi říkala?" zeptala se nadějně Sekhmet a přelezla si na ruku, kterou k ní Izarra natáhla, a spokojeně se na ni obtočila předstíraje, že se jedná o větev.

"Hadi nejsou povolení mazlíčci, ale jsem si jistá, že to nějak zařídím, i když se nebudeš smět ukazovat lidem. Ale obávám se, že tě budu muset na cestu zavřít do kufru. Pokusím se ti pak sehnat nějakou větev, do té doby se budeš muset přizpůsobit," oznámila jí Izarra. Neprotestovala. Vůbec jí nezáleželo na tom, jak se tam dostane, ale na tom, že nebude tady s kočkami, ale s její majitelkou, která kvůli ní ochotně poruší pravidla.

Bylo to včera, kdy se Izarra rozhodla přemluvit Arabellu, aby jí dovolila vzít si Sekhmet s sebou a k jejímu obrovskému překvapení, jí to ani nestalo moc času. Její nevlastní babička očividně hady neměla zrovna v lásce a, jak jí tvrdila, stejně by se o to neuměla postarat, natož se k tomu ještě přiblížit na více jak metr a půl. Dokonce souhlasila i s tím, že to neřekne Brumbálovi - Izarra byla v ten moment opravdu šťastná, že je na její straně a ne na té Brumbálově - ale pokud prý přijde na hada sovou nějaká stížnost, bude to pro Izarru zlé, hodně zlé. Když to říkala, vypadala tak děsivě, jak jen může stařenka v roztomilém fialovém háčkovaném svetříku vypadat. Později jí ještě vysvětlila, že tím zlé myslela, že hada zabaví a dá po dobu jejího studia do útulku, kde vůbec není jisté, zde tam po roce ještě bude… A s touhle podmínkou Izarra musela chtě nechtě souhlasit. Ovšem, když uvážíte, že můžete svému mazlíčkovi domluvit ohledně chování, je pak vyvarování se malérům o hodně jednodušší.

Izarra se po chvíli trpělivého překračování všech čtyřech koček, které jí odmítaly dát pokoj a zároveň se snažily dát si Sekhmet k svačině, dostala do svého pokoje. Tam se společně s přihlížející, ale absolutně nepomáhající Sekhmet dala do přeorganizovávání věcí v kufru tak, aby se tam vešla krabička s nějakým větráním, do které by se Sekhmet tak akorát vlezla a neudělala tím ze sebe hadí su-shi. Zároveň se snažila, aby samotná krabička byla dostatečně mála, aby se jí podařilo ten kufr, který už byl tak jako tak nacpaný k prasknutí, i opětovně zapnout. Nakonec se jí to podařilo a pak vyndala Sekhmet, který jí to po jedné zkoušce v kufru tichým syčením odsouhlasila.

Zabralo jí to víc času, než původně předpokládala. Navíc byla přerušena obědem, během kterého, se jí pečlivě vystavěné kupky oblečení a věcí v kufru stihly zhroutit na kupku jedinou a obrovskou, takže se skládáním mohla začít na novo. Ostatně při obědě taky informovala Arabellu o dopise z Bradavic.

Ale i tak ještě měla příliš mnoho času.

Chvíli uvažovala nad tím, že těch pět hodin prostě zaspí, ale když se zadívala na piáno, uvědomila si, že tohle je poslední možnost si na něj zahrát před tím, než na deset měsíců odjede pryč. Pochybovala, že v Bradavicích mají piána nebo klavír. No, možná by mohli mít varhany nebo něco takového, ale to by nebylo ono. Ty měsíce jí to bude chybět.

S mírným úsměvem si sedla k piánu a v notách, které dostala na Vánoce od Christine, nalistovala její oblíbenou skladbu, která ji ale při hře na klavír dělala nevětší potíže a to měla noty pro nejjednodušší verzi. Zamračila se, když hned na začátku udělala chybu a musela začít znova. Byla na sebe docela naštvaná, že v poslední době necvičila tak často, jak by měla. Už dávno tu skladbu mohla skvěle zvládat, ale teď na tom za tři hodiny už mnoho vylepšit nedokáže. Namísto toho noty schovala a začala si hrát jen tak pro radost a relaxovat. Poslední dny byla příliš rozrušená, potřebovala myslet na něco jiného než na ně a otázky spojené s jejich smrtí a tím, co jí ten čaroděj tvrdil o čistokrevných kouzelnících a šmejdech.


"Šššškoda, že to nemůžu ssslyšet, pro tvé uššši to musí znít ssskvěle," řekla Sekhmet, která si vychutnávala poslední okamžiky na své větvi.

"Nemůžeš?" podivila se Izarra a otočila se od piána. Nikdy nezkoumala hadí smysly velmi podrobně, takže v tomhle měla mezery.

"Nessslyššším zvuky ani melodii. Když na tu věc hraješšš, pro mě to je něco jako dum, tum, dum, tu-ru dum, dum," zasyčela monotónně.

"Jak se tedy možné, že se mnou mluvíš, jak víš, co ti říkám, když bys tím pádem neměla slyšet ani to?" zeptala se Izarra s evidentním zájmem a byla překvapená, že se k tomuto tématu nedostaly už dříve. Celé to bylo zvláštní.

"Máš hadí jazyk," řekla stylem, že tohle přece musí vysvětlovat vše.

"A?"

"Ah, hloupá… Je jiný, než lidssský jazyk. Ten je jako tu, tu, tu, tu… a pořád dokola, nedává žádný sssmysssl. Hadí jazyk je jiný, ty… um… otřesssy, které vydává, když ssse mnou mluvíššš, mi v hlavě tvoří ssslova. Je podobné jako u tebe. Ty, protože máššš hadí jazyk, můžeššš ssslyšššet moje sssyčení, které ti tvoří ssslova… zní ti to pak normálně. Když mi pak odpovídáššš, sssyčíššš, já jakožto had to vnímám jako ssslabé otřesssy, ale tvé sssyčení můžou ssslyšet i ossstatní lidé, ale nedokážou to převést na ssslova," vysvětlila a Izarra chvíli nemohla jinak než zírat na chytrost jejího mazlíčka. Byla na ni svým způsobem pyšná.

"Aha, takže ty nerozumíš ostatním lidem, když mluví anglicky? Měla jsem dojem, že jsi vždy věděla naprosto přesně, co říkají."

"Nevidím sssice nejlépe, ale za ty měsssíce, kdy jsssem žila u jiných kouzelníků, jsssem ssse naučila poznat lidssská ssslova podle pohybů rtů. Jednoduché." Sekhmet byla ještě chytřejší. Uměla odezírat. Hadi jsou neobyčejná zvířata. Izarra si nyní byla jistá, že se ji Sekhmetiny schopnosti budou jednou dozajista hodit.

"Chápu. Ale stejně mi přijde zvláštní, že dokážeš cítit vibrace zvuků. Vždyť jsou tak slabé," řekla, protože nechtěla, aby bylo ticho, a na druhou stranu ji nic lepšího nenapadalo.

"Necítím je vždy. Ze vzduchu jsou hodně ssslabé, ale když ssse ssspodní čelissstí dotýkám země, můžu cítit tlukot myšího sssrdce vzdáleného i několik metrů… tohle sssice zvuk není, ale taky je to ssslabé," upřesnila jí Sekhmet a vylezla s terária, přelezla úzkou uličku v pokoji, která se tam vytvořila díky piánu, a usadila se na Izzině klíně, kde za stálého hlazení usnula. Pak se Izarra vrátila zpátky ke hře a dávala si u toho pozor, aby nějakým nechtěným pohybem svou krajtu nevzbudila.


Když se hodinová ručička přehoupla na číslice šest, Arabella z kuchyně zavolala, aby se Izarra začala chystat a ona se usmála, opatrně přesunula pospávající Sekhmet, která ve spánku zasyčela něco o větvi, do připravené krabičky, ale ještě ji nezavřela ani nedala do kufru. Na to byl ještě čas. Převlékla se do kouzelnického hábitu, který už měla nějakou dobu nachystaný na posteli. Měla trochu problém se zavazováním černé kravaty, ale po pár pokusech se jí to podařilo a vypadalo to obstojně. Do vnitřní kapsy pak zasunula svou hůlku. Rozčesala si vlasy a svázala si je do culíku, jako to nosila nejčastěji.

Chvíli sebe samu pozorovala v zrcadle. "Čarodějka," řekla a ušklíbla se na svůj vlastní odraz. Ollivander jí před časem tvrdil, že vypadá jako její matka, když byla mladá. Opravdu tak vypadala? Vážně? Jeden den by ji chtěla poznat, i když podle Brumbála má být zlá a v nějakém vězení. To Izarru nezajímalo, byla to její matka, to jí k vytvoření úsudku o její osobě stačilo.

"Snad ta cesta nebude tak strašná," řekla Sekhmet, když zvedala prozatím stále otevřenou krabičku s hadem.

"Ssspíššš doufám, že na tom hradě budou krysssy," opáčila Sekhmet a stočila se do jednoho rohu boxu. Kdyby Izarra věděla, že se dovede takhle zmenšit, našla by krabičku lepších rozměrů.

"No, uvidíme se na místě," rozloučila se Izarra a zavřela jak krabičku tak pak i celý kufr.


Bylo na čase jít. Izarra chvíli sledovala svůj kufr a rozhodla se, že nejlepší bude, když si i ten donese ke krbu, přestože ho pak má do Bradavic přepravit domácí skřítek. Ihned zavrhla možnost ho tam tahat ručně, ale nebyla si příliš jistá tím, že by ho měla přepravit bezhůlkovou magií. Pokud by se jí to podařilo, byl by to ten největší předmět, který kdy zvedla do vzduchu. Zkusit se musí všechno, navíc, Izarra už se několikrát přesvědčila, že její magie zvládne hodně.

Zadívala se na kufr a soustředila se na její magické jádro. Ve vteřině se kufr silně zachvěl… Chudák Sekhmet, která odtamtud podivně zasyčela. Na druhý pokus se Izaře podařila dostat kufr do vzduchu. První plul poněkud vratce, ale když Izarra ustálila sílu své magie, jeho pohyb se uklidnil a před Izarra, která ho tak měla neustále na očích, se snesl ze schodů a zamířil do obývacího pokoje, ve kterém už Arabella rozdělala oheň pro letax.

"Ah, tady jsi," řekla, když zaregistrovala přítomnost své vnučky v pokoji. Dvěma rychlými kroky se dostala před ni a začala z jejího hábitu oprašovat zřejmě neviditelnou špínu. Izarra byla mírně vyvedená z míry, ale neprotestovala.

"Sluší ti to," řekla s pýchou, když si ji celou prohlédla.

"Děkuju," odpověděla ji Izarra automaticky a koutkem oka nepřestávala netrpělivě sledovat hodiny.

"Máš všechno? Knihy, učebnice, hůlku, teplé svetry, čisté prádlo -."

"Moje skříň nahoře je prázdná, jistěže má vše," přerušila ji netrpělivě a trochu i vyděšeně Izarra.

"Dobře. A co ten had, máš ho taky? Abych potom nenašla uškrcenou Bělunku, pana Tlapku nebo Mindu či Chocholk-," starala se. Tak takhle, že se ty chlupaté koule jmenujou?

"Sekhmet by jim neublížila… Na to je moc malá a už je pečlivě zabalená v kufru," přerušila ji Izarra rychle. Neměla ani v nejmenším náladu na to poslouchat další bláboly o kočkách, ne teď. Teď na ni čekaly Bradavice.

"Dobře, dobře. No, měj se skvěle, holčičko. A neubliž si někde… A až budeš mít čas, pošli sovu, aby věděla, ve které jsi koleji. A ještě…" její hlas se vytratil.

"Ano?" nabádala ji Izarra.

"Buď hodná."

"To já jsem přeci vždy," řekla samolibě Izarra a nechala se vtáhnout do krátkého objetí.


/AN: Tak, pravá část je zde :D A příště konečně ty Bradavice, slibuju :)/
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 litllewitch litllewitch | 2. dubna 2012 v 13:56 | Reagovat

Pěkná část, ale je to pořád jenom předvoj k hlavní události kapitoly :). Nemůžu se dočkat na ty Bradavice. Jak zapadne mezi kouzelníky a další věci :). Ano, zejména na  kolej :D.

2 Ivet Ivet | 2. dubna 2012 v 18:07 | Reagovat

Hej, neslibovaly jste už minule Bradavice?:D Jinak pěkná část, akorát jsem musela převrátit oči nad Izařinou myšlenkou "..byla to její matka, to jí k vytvoření úsudku o její osobě stačilo.." no nic no:D

3 Crystal Crystal | Web | 2. dubna 2012 v 18:39 | Reagovat

[2]: No, pravděpodobně jsem asi myslela, že v příští kapitole, že to ještě musím rozkouskovat mi nedošlo :D No a Izz... Izz je Izz, takže asi tak :D

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 3. dubna 2012 v 15:29 | Reagovat

Nejvíc se mi líbila část "Ta tady není" :D To jsem se fakt musela zasmát, začínám mít na rozdíl od Izzary toho hada moc ráda! :D

5 Crystal Crystal | Web | 3. dubna 2012 v 18:12 | Reagovat

[4]: To jsem ráda, že se ti Sekhmet začíná líbit :) Ale myslím, že Izarra má Sekhmet ráda, upřímně ráda, ba co víc - ona jí věří a to je důležité :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama