10. kapitola „Sbor“ - 1. část

18. dubna 2012 v 21:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly

Izarra, která si ručníkem sušila vlasy, vešla do ložnice, kde na ni čekala Blackstannová společně s pár dalšími děvčaty z jejich pokoje; přestože se jí všechny ráno zdvořile představily, nebyla si již jejich jmény tak docela jistá. Izarra je odbyla s tím, že už mají jít na snídani, ona prý za chvíli přijde - jen si musí něco rychle zařídit. Chtěla si promluvit se Sekhmet a na to potřebovala samotu. Všechny až příliš ochotně odešly. Kromě Blackstannové žádná z nich za tu, byť jen krátkou, chvíli neprojevila zájem se s Izarrou jakkoli přátelit. A Jenny samotná se s ní bavila jen proto, že doufala, že to nějak pomůže jejímu postavení. Izaře to bylo upřímně naprosto jedno.



Když si byla jistá, že její spolubydlící jsou pryč, otevřela kufr, vyndala z něj krabičku, kterou položila na postel a otevřela.

Sekhmet byla stočená v rohu a nepravidelně dýchala. Ani se nepohnula, přesto si Izarra byla naprosto jistá, že je vzhůru. Nevypadala dobře.

"Sekhmet? Cítíš se dobře?" zeptala se starostlivě, její mazlíček se totiž rozhodně nezdál být v pořádku. Krajta nevzhlédla a krom dýchání se nepohnula. Její oči byly chladné a unavené.

"Nejsssem tady," zasyčela za pár chvil tak tiše, že tomu Izarra jen stěží rozuměla. Když slyšela a viděla takhle zareagovat jejího hada, zarazila se. Původně si myslela, že je jen unavená, ale tohle nebylo normální.

"Sekhmet, mluv se mnou. Cítíš se špatně? Máš hlad?" zajímala se Izara a vyndala ji z krabičky. Sekhmet jí jen volně ležela v rukou, ani se nesnažila o nějakou stálejší pozici. Jakoby jí to bylo jedno.

"Ne," zněla její odpověď, zatímco jí Izarra lehce hladila po šupinách.

"Ne, že se mnou nebudeš bavit, nebo to byla odpověď na některou z dalších otázek?"

"Jen… cítím ssse divně," špitla Sekhmet apatickým hlasem.

"Myslíš, že jsi nemocná?" zeptala se Izarra.

"Jen mě nech ssspát," řekla krajta, ale sama se neodplazila z Izziného klína. Izarra ji tedy opatrně vzala a chtěla ji dát zpět do krabičky.

"Ne, tam ne!" Sekhmet najednou začala protestovat a z překvapení nad její reakcí zůstala Izarra ve ztuhlé poloze a přemýšlela, co má teď dělat.

"Jen je tam… moc malý prossstor. Ssstěny tam bývají menššší a menššší, chtějí mě rozmáčknout, nedovol jim to, paní," syčela zoufale Sekhmet, ale žádnou fyzickou aktivitou, kterou by naznačovala nějaký odpor, se neprojevila. Izarra byla zmatená, ale pro svého hada chtěla to nejlepší, Sekhmet byla jediná, které věřila. A její had se zřejmě začal bát malých prostor.

"Nedovolím ji to, dám tě do kufru ano? Je větší… Brzy pro tebe najdu lepší místo," ujišťovala jí a už téměř bezvládnou krajtu položila na jeden z ručníků v jejím kufru, aby se Sekhmet dobře spalo. Ještě jí tam z krabičky přesunula misku s vodou, kterou koupila v Magickém zvěřinci; byla očarovaná tak, aby se do ní sama doplňovala voda. S opatrností kufr zavřela, vrátila na své původní místo doufajíce, že se voda nevylila.

Sekhmet byla nemocná, potřebovala tedy odpočívat, a tak z plánovaného rozhovoru nebylo nic.

Izarra odvrátila pohled od kufru, oblékla si černý hábit, do kterého si zasunula svou hůlku, a pak si ještě ryčela již suché vlasy, které dala pečlivě do gumičky. Před odchodem se ještě podívala na její kufr a z nočního stolku si vzala rozvrh hodin. Strčila si ho do kapsy s úmyslem, prozkoumat ho při snídani.

Několika schody vystoupala do společenské místnosti, kterou ozařovalo měkké světlo, přestože lampy u stropu nesvítily. V místnosti už bylo jen pár lidí a i ti se pomalu chystali na snídani. Jen na ni na pár okamžiků pohlédli a zase si hleděli svého. Tenhle přístup Izaře docela vyhovoval. Vyšla kamennými dveřmi do vlhké chodby sklepení. Bylo to až těžko k uvěření, že tak příjemná místnost ústí sem.

Dala se cestou, o které si myslela, že by to mohla být ta pravá ze sklepení do vyšších částí hradu, když v tom do ní někdo narazil zezadu. Izarra zavrávorala, ale naštěstí se jí podařilo se udržet na nohou.

"Uhni, špíno, prochází lepší vrstvy," řekl povýšeně kluk, který kolem ní procházel. Za ním šli ještě další dva a ten poslední do ní také nezapomněl strčit ramenem tak silně, že Izarra bokem narazila do kamenné zdi.

"Opovaž se mě tak ještě jednou oslovit a -," zavrčela Izarra ledovým hlasem a jednou rukou si třela naražený loket.

"A co mi uděláš? Hele, Davidsonová, netuším, co jsi udělala s Malfoyem nebo Crabbem, ale hádej co? Je mi to jedno, protože na mě to dojem neudělalo. Spíš to vypadá, že ty jsi ta, která tady umí jen žvanit. A s Potterem k tomu. Uvidíme se na hodině, špíno," řekl s obrovským důrazem na oslovení a všichni tři mizeli chodbou. Dokud nezmizeli za zatáčkou, Izarra zhluboka dýchala a vnitřně se snažila sama sebe přesvědčit, že teď opravdu není dobré, aby nezvládla svůj vztek a ublížila jim. Byl to její první den s vyučováním a rozhodně by se jí nehodilo, aby ji ze školy vyhodili ještě před první hodinou kvůli zmrzačení studenta.

Ne, ona si tohle nenechá zkazit. Ti tři poznají, jaké to je, když Izarra někoho opravdu nemá ráda, ale až později. Prozatím měla v plánu je více méně ignorovat, ale jednou svého chování budou litovat.

'Tohle bude ještě taková zábava,' pomyslela si hořce. Rozhodně to nemyslela v dobrém slova smyslu. Jakmile zkontrolovala své rameno, které už bolelo jen mírně, oprášila si hábit a vydala se na snídani.


Velká síň již byla plná studentů a i u hlavního stolu bylo několik členů profesorského sboru. Mlčky do ní vešla a zamířila ke zmijozelskému stolu, kde už zahlédla i její spolubydlící. Zamířila k nim a mlčky se posadila na volné místo mezi Blackstannovu a holkou s polodlouhými tmavě hnědými vlasy, jejichž sestříhané prameny neuspořádaně trčely do všech možných směrů, a pomněnkovýma očima, které ji obezřetně sledovaly. Pokud si Izarra správně pamatovala její jméno, byla to Lora Nottová. Izarra měla takové tušení, že se zmínila, že má bratra, který chodí také do zmijozelu, ale o ročník výše. Naproti ní seděla její nejlepší kamarádka, jak Izarra usoudila z jejich neustálých rozhovorů. Jmenovala se Monica, příjmení si nepamatovala. Jedinou věcí, kterou o ní ještě věděla, byl fakt, že byla pravděpodobně tou nejvíce ukecanou osobou, kterou kdy potkala.

Po Moničine pravé ruce seděly ještě další dvě holky - blondýna a bruneta, které ráno opustily ložnice dříve. Byl to chytrý tah, jak se vyhnout představování. Nevšímaly si jí a hleděly si svého jídla.

Izarra si na svůj talířek dala jeden toast s džemem podivné barvy. Netroufala si ani hádat, co by to mohlo být za příchuť.

"Už ses dívala na rozvrh?" zeptala se Blacktannová před dalším ukousnutím z její sušenky. Z hlasu bylo jasně poznat, že ji to nezajímá, ale chce udržet konverzaci. Nebylo jisté, zda to tak mělo vyznít úmyslně, nebo to způsobily sušenky v jejích ústech.

"Vlastně ne," zamumlala Izarra a vyndala si ho z kapsy. Hned si všimla, že z volitelných předmětů ji to věštění z čísel nevyšlo. Škoda, mohlo to být zajímavé.

"Co máš první… Ha, jasnovidectví. Máme stejnou cestu do učebny. Učebnice mám v ložnici a koukám, že ty ji sebou ještě taky nemáš. Pokud sis je tedy nezmenšila a nedala do kapsy, o čemž upřímně pochybuju. A i kdyby, jdeš se mnou zpátky do sklepení, ať už se ti to líbí nebo ne," řekla potěšeně, když Izaře bez sebemenší představy, co je to soukromí, koukala do lehce pokrčeného papíru. Izaře se to nelíbilo, jenže něco na to namítat, se jí teď zdálo absolutně zbytečné.

"Evidentně," potvrdila Izarra, ovšem nedalo se říct, že by to znělo nadšeně. Faktem bylo, že si taky potřebovala vzít učebnici. Dala se do jídla s přesvědčením, že když bude jíst, jakékoli pokusy o konverzaci pominou.


"Četla jsem tu učebnici už o prázdninách, docela zajímavá. Je tam podrobný snář a popsané základní techniky věštění. Třeba z ruky, ptačích vnitřností… fuj, doufám, že tohle zkoušet nebudeme. Ale stejně si myslím, že tenhle předmět je k ničemu, jediný klad je, že z toho co jsem o profesorce slyšela, to vypadá na pořádnou zábavu, …" mluvila Jenny cestou do jakési věže a v rukou svírala výtisk věštecké příručky Odhalování věcí budoucích. Izarra spíš místo vnímání obsahu jejích řečí, přemýšlela nad tím, jestli si ta holka opravdu není vědoma toho, jak nuceně její hlas zní. A Izaře to vnucování začínalo pomalu vadit. Ale bylo zábavné ji u toho sledovat. Tak jen ať se snaží, i když to bude bezvýsledné. Izarra jen sem tam přikývla, aby jí dala najevo, že poslouchá, třebaže to nebyla pravda. V duchu se jejímu snažení jen smála.

Jasnovidectví měli až úplně nahoře v severní věži, což ze sklepení rozhodně nebyla krátká cesta. Celou dobu procházely kolem stěn, na kterých vysely nejrůznější portréty. Izarru neskutečně bavilo je pozorovat. Mohli přecházet z jednoho obrazu do druhého, ba dokonce i nahlas mluvit. Bylo to prostě neskutečné. Magie dokázala úžasné věci.


"Dávej si sakra pozor na cestu!" zaskřehotala Jenny nasupeně, která se, Izače neznámo jak, ocitla na zemi a sesbírávala si věci z kamenné podlahy. Střídala pohled mezi její učebnicí a studentkou s mírně vyjeveným výrazem, která stála asi dva a půl metrů od ní. Jak to Izarra sledovala, došla k závěru, že ta holka při spěchu na hodinu do Jenny omylem vrazila a ta skončila na zemi. Vlastně jí byla vděčná - teď se Blackstannová alespoň nesnažila mluvit s ní.

"Já se omlouvám, Jenny. Nechtěla jsem… vážně. Pomůžu ti je sesbírat, ano?" řekla studentka a podle černožlutého hábitu Izarra poznala, že jde o Mrzimorku. Měla kaštanově hnědé vlasy, které v jemných vlnách dosahovaly do poloviny jejích zad. Hned se nápomocně chtěla vrhnout pro brky, které se povalovaly na zemi, ale Blackstannová jí to nedovolila.

"Nedovolila jsem ti říkat mi jménem, jdi mi z očí!" okřikla ji hrubě a opět se dostala na nohy. Mrzimorská studentka ji pár vteřin s doširoka otevřenýma očima pozorovala a pak se otočila a rychlým krokem se vydala nahoru po točitých křivolakých schodech.

"Co byla zač?" zeptala se Izarra se zájmem, když se opět daly do kroku a i ony se vydaly po schodech.

"Jill Darkwoodová. Mrzimorská drbna, dávej si na ni pozor," vysvětlila jí stručně a Izarra přikývla. Zbytek cesty už spolu, k Izařiné radosti, nepromluvili. Zastavily se až v nejvyšší části věže, kde schody končily. Ke zmatení všech jakékoli dveře do učebny chyběly. Odpovědí jim bylo až to, že jeden studen kázal prstem na strop, kde byl podivný poklop.

Písmo na něm bylo malé, ale i tak se stále dalo přečíst.
'Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví,' stálo tam. Okamžik to se dveře otevřely a před studenty se spustil stříbrný žebřík. Jeden z Nebelvírů hned začal šplhat, zatímco ostatní jen zírali.

Když se obě Zmijozelky s nově nabytým vědomím o tom, že po žebříku se v dlouhém hábitu nešplhá nejlépe, dostaly do místnosti, společně se usadily na křesel k jednomu z kulatých stolečků v učebně, která byla opravdu podivná. Připomínala starou čajovnu, která přestala vyhovovat svému účelu už před lety. A páchlo to tam. Kolem byly lampy překryté rubínově červenými šátky; v celé místnosti tak byla teplá červená záře. Sluneční svit se do místnosti nedostal. Závěsy byly zatažené a okna za nimi pravděpodobně zavřená, což by vysvětlovalo, proč ten sladký zápach ne a ne zmizet. Také tady bylo příšerné horko z krbu, kde se na ohni ohříval kotel plný čehosi neidentifikovatelného.

Na zdech byly police s nejrůznějšími věcmi. Bylo překvapení, že se pod těmi náklady sotva lehce prohnuly. Bylo tam snad vše od karet přes čajové šálky až po křišťálové koule.

"Vítejte, děti. Ani netušíte, jak je skvělé vás všechny konečně spatřit v tomto světě a lépe tomu, že v této místnosti," promluvil kdosi ze stínu v rohu místnosti. Hlas zněl klidně až trochu nepřítomně, jakoby osoba mluvila ze spánku. Po těch slovech postava předstoupila před již plně usazenou třídu.

Izarra musela uznat, že profesorka Trelawneyová byla tou nejpodivnější osobou, kterou kdy viděla. Byla velmi hubená a oblečená do zvláštního barevného hábitu, který byl ověšený nespočtem přívěšky a šátků. Jeden měla uvázaný i ve vlasech, které byly neskutečně kudrnaté a vzhledem připomínaly spíš cukrovou vatu neurčité barvy. Na malém nose měla posazené obrovské brýle s tlustými skly, díky kterým se její oči zdály neskutečně obrovské. Na krku měla tolik přívěšků a amuletů a Izarra upřímně pochybovala o tom, že by se jich tam vešlo více. Možná, že právě proto měla na rukou tolik náramků a prstenů gigantické velikosti.

"Vítejte na první hodině jasnovidectví," pokračovala a sama se posadila do ohromného křesla před krbem. "Jsem profe­sorka Trelawneyová a pravděpodobně jste mě ještě ni­kdy neviděli. Zjistila jsem totiž, že scházím-li příliš často do toho mumraje, který panuje v hlavních prostorách školy, zamlžuje se tím mé vnitřní oko."

"No, nevím, jestli se jí nezamlžuje spíš mozek," podotkla Blackstannová tiše, že jedinou další osobou, která to mohla slyšet, byla Izarra. Ta se nad tím prohlášením jen ušklíbla, ale jinak hlasitě nezareagovala. Hodlala brát tenhle předmět tak vážně jako jen to půjde.

"Vy jste se tedy roz­hodli studovat jasnovidectví. Mnozí v z vás, ale neví, že se dozajista jedná o nejobtížnější disciplínu všech kouzelných umění. Musím vás ovšem hned na sa­mém začátku varovat, že pokud vám chybí dar vidění, je jen velice málo věcí, které vás budu schopna naučit.

Učebnice vám pak v tomto směru poskytnou jen velice ome­zenou pomoc… Oh, zdravíčko, slečno Darkwoodová."

"Paní prof -," začala zmateně jedna, která seděla mezi studenty Havraspáru. Izarra se tam otočila a k jejímu překvapení se jednalo o jinou Darkwoodou. Možná sestra? V ten moment se ozvalo hlasité kýchnutí z opačné strany místnosti.

"Děkuju, paní profesorko," řekla, tentokrát už ta správná Darkwoodová, naprosto ohromeně.

"Nemáte zač, ale být vámi bych si po hodině zašla do nemocničního křídla," řekla jí profesorka a mrzimorská studenka horlivě kývala hlavou. Izarra viděla, jak se pak naklonila ke klukovi, který seděl vedle ní, a jelikož nemluvila zrovna potichu a daleko od Izarry taky neseděla, v její řeči byla jasně patrná kombinace slov 'boží', 'luxus' a 'totálně'. Zdá se, že věstní bylo jejím oblíbeným předmětem.

Izarra se pak opět otočila zpět na Trelawneyovou a letmo ještě postřehla, že Blacksnannová zamumlala něco o tom, jak je Darkwoodová neskutečně trapná a podlézavá. Izarra si jen pomyslela něco o tom, že speciálně Jenny rozhodně podlézavá není, že?


/AN: Takže, vyučování, otravná Jenny, nové charaktery, Jill :)... Copak ta je asi zač? Tahle kapitola bude také na 4 části. Jinak, touto kapitolou jsme překonaly 100 popsaných stránek A4. Crystal/
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Natalia Té Natalia Té | Web | 18. dubna 2012 v 21:52 | Reagovat

Zrovna dneska jsem uvažovala proč má Lav ve jméně to Jill :D. Jinak dobrá kapitola moc!:)

2 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 19. dubna 2012 v 7:16 | Reagovat

No ty zmijozelky mě začínají štvát, ale spíš než lidi mě teď spíš zajímá, co je s hadem, asi by to bylo smutné, kdyby to bylo vážné.

3 Terka Terka | 19. dubna 2012 v 14:55 | Reagovat

No teda holky já vás obdivuji. Nechápu jak to dokážete vymyslet do takových detailů. No, abych to zhrnula jsem ráda že je Izzie konečně ve škole a začíná vyučování. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama