8. kapitola „Requiem“ - 3. část

26. března 2012 v 7:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
Po zabalení všech věcí, Izarra vyndala lahvičku se zmenšovacím lektvarem a větší kapátko. Několik kapek namodralé tekutiny pak zanechala na každém zavazadle, když se v pořádku zmenšily, všechny je dala do jedné tašky a pak přešla k piánu, které bylo opravdu veliké.


Měla opravdu štěstí, že uvařila i tenhle lektvar - v učebnici pro první ročník byl zařazený mezi nepovinné, protože byl na přípravu trochu složitější. Byl podobný jako ten, který byl zařazený do učiva druhého ročníku. Tenhle byl na přípravu sice, na rozdíl od toho z druhého ročníku, podstatně jednodušší, a tak i méně účinný - nedokázal věci nebo bytosti zmenšit trvale. Pro Izařinu potřebu - ideální. Po kterakém skeptickém pohledu zavřela kryt kláves a po celé délce nakapala lektvar. Zanedlouho bylo piáno tak akorát do další tašky. Stejnou věc udělala i s gramofonem, protože sehnat takový v dnešní době už by bylo nemožné. Gramofony byly podle Izarry vždy lepší než kazetové přehrávače.
"Sekhmet?" Izarra s otočila ke krajtě, která ji celou dobu tiše pozorovala.
"Ano?" odpověděla s neskrývaným nadšením nad tím, že Izarra s ní, snad, ještě počítá. Ta se usmála nad Sekhmetinou loajalitou. Ona byla tím jediným tvorem, kterému ještě důvěřovala. Momentálně byla svým způsobem velmi cenná.
"Na cestu letaxem si vlezeš do téhle tašky. Ještě ti zmenším terárium a můžeme jít," oznámila jí klidně a dala k ní ruku, na kterou si pak had poslušně vlezl a pak se usadil v látkové tace, kterou měla Izarra danou přes rameno.
S pomocí od Arabelly, která měla skleněné zarudlé oči od pláče, což Izarra raději nekomentovala nahlas, nanosila všechny tašky ke krbu a postupně je všechny přenesly do jejího nového domova…
***
Izarra seděla na jedné, ze čtyř židlí, které byly ve stínu košatého stromu, díky kterému zde byl příjemný chládek, namísto horka, které bylo kolem. K téhle události by se horko nehodilo. Arabella se posadila vedle ní o chvíli později, ještě musela něco probrat s pastorem a za pár okamžiků už se dostavila i Rachell v doprovodu jedné z pečovatelek, které se o ni nejčastěji staraly v jejím centru. Nikdo si nebyl jistý, jestli Rachell chápala, co se děje, ale nevypadala, že by jí bylo do smíchu. Obě se po krátkém přivítání s Izarrou a Arabellou posadily vedle nich na židle, které byly naproti asi dva metry od nich vzdálených rakví. Za nimi už byly vykopány dva hroby v místech, kde byli uloženi i rodiče Marka a Rachell.
Všichni už byli na místě, v rukou měli růže, které na konci měli vhodit na rakve, jako výraz posledního rozloučení. V okolí nehrála žádná hudba. Arabella s Izarrou chtěly jen malý, tichý soukromý pohřeb. Nic víc, jen se rozloučit.
Před zúčastněné předstoupil pastor, odkašlal si a začal svou řeč: "Sešli jsme se v tento den, abychom uctili památku Christine a Marka Davidsonových, a tak dali poslední sbohem těmto výjimečným lidem…"
Izarra nevnímala jeho řeč, protože se brzy ztratila ve svých vlastních myšlenkách a u toho nepřítomně sledovala dvě tmavě růžové růže v jejích prstech. Tu barvu si sama vybrala; Arabella jí říkala, že si má vzít červené jako ostatní, že to je ta barva, která se dává na rakev, ale Izarra ji neposlechla a vzala si ty růžové, které vyjadřovaly vděčnost na rozdíl od těch rudých, který znamenaly lásku. Byla jim neskutečně vděčná, za to, co pro ni udělali. Že si pod svou střechu vzali cizí holku, dceru nějaké vražedkyně a vychovávali s láskou, jako by byla jejich vlastní. To Izarra nedokázala pochopit, protože ona sama by něco takového neudělala. Dokonce jí dávali vše, co si kdy přála. Izarra moc dobře věděla, že takové už to nikdy nebude. S nimi byl život tak jednoduchý. To bylo pryč. Oni byli důvěřiví, nechávali Izaře tolik prostoru, o kolik si jen řekla, protože si mysleli, že Izarra by jejich důvěru nezradila. Při tom ona sama věděla, že i kdyby, oni by se to nikdy nedozvěděli. Naopak život s Arabellou byl, ne horší, jen složitější a ona podezřívavější. Izarra stále v zádech cítila její pohled a cítila se stísněně. Jak nepříjemné. Samozřejmě, že ji Arabella měla ráda a byla na ni jako na svou vnučku pyšná, ale nebylo to ono.
Byly to jen čtyři dny a už jí chyběli. Dala by tolik věcí za to, aby mohlo být zpět. Jak nereálné - věděla to, ale i přesto je chtěla u sebe. Vychovali ji, a přestože je nebrala jako rodiče… i když… ne, nebrala je tak. Ohledně oslovení mami a tati tehdy, když se to stalo, to přeci nemohla myslet vážně, bylo to jen chvilkové selhání. Muselo být. Protože oni nebyli její rodiče… Tak by je tak neměla brát a taky, že nebrala. Přesto je měla opravdu ráda.
Izara překvapeně zamrkala, když ve svých očích ucítila slzy. Ty jí netykly po tvářích, ale přesto tam byly. Ona plakala, poprvé za několik let. Nesměla, nemohla si dovolit začít se hroutit, ukázat slabost. Pomalu se vracela do reality právě včas, aby si vyslechla konec pastorovy řeči.
"…Zdrceni stojíme všichni nad jejich rakvemi. Všichni, s nimiž byli spjati životem. A jenom vzpomínky v našich srdcích budou žíti dál… Odpočívejte v pokoji."
Arabella se zvedla jako první a za stálého utírání slz z tváří doklopýtala před rakve a jen s tichými vzlyky sledovala, jak je hrobníci spustila do hrobů, nad staré rakve Markových rodičů.
"Prosím, naposledy se rozlučte se zesnulými," řekl empaticky pastor a vydal se pryč. Nikdo z přítomných se nezajímal o to kam. Arabella přistoupila ke hrobům a začala mluvit. Izarra byla chvíli v pokušení ji poslouchat, ale nakonec od toho upustila… co by jí to dalo? Nic, proto nechala Arabellu být a doufala, že i ona jí prokáže stejnou laskavost. Pak, když na obě rakve hodila po jedné rudé růže a rukou přes tvář poodstoupila, aby Izarra mohla projít, a šla se opět posadit za Rachell. Izarra přešla k rakvím a klekla si. Snad aby jim v téhle chvíli byla co nejblíže. Udělala to, protože to od ní všichni očekávali, ale v podvědomí věděla, že oni si zaslouží rozloučení.
"Nemyslím si, že tohle můžete slyšet, ale přála bych si to. Chtěla bych, abyste věděli, že jsem vás měla ráda a věřila jsem vám, jen vám jediným. A když si pomyslím, že už tady nejste… já jen…" odmlčela se a silně stiskla víčka. Volnou ruku, kterou měla doposud volně položenou na zelené trávě, zatnula v pěst tak silně, že vytrhla trs trávy i s kořínky. Zhluboka se nadechla a pokračovala trochu zoufalejším tónem. "Jak? Jak jste mi to mohli udělat? Takhle mě tady nechat? Vždy jste mi říkali, že tady budete jen pro mě. Co to bylo? Jen lži? Je to těžké. Byli jste rodině a teď jste pryč. Moje rodina je pryč. Nevím, co mám dělat, měla bych vás za tu zradu nenávidět, ale nemůžu. Je to znamení, že nejsem dost silná? A on to přežil, jsem slabá?" řekla, a když si posléze v mysli přehrála vše, co teď řekla, byla zmatená. Nikdy neměla v plánu říct něco takové, ale zdá se, že teď už bylo pozdě na to vzít to zpět. Rychle se zvedla na nohy a zamumlala sama sobě: "Tak hloupá, stejně se nic nezmění." Pohlédla k rakvím. Ne, nebude se hroutit, nesmí…
"Děkuju za vše, snad je vám teď lépe… ať už jste kdekoli." Na každou rakev hodila růži a se sklopenýma očima se vrátila za ostatními a v duši si nesla příslib toho, že se takhle už nikdy nezachová. Naříkat… jaký to projev slabosti. Ne, ukáže světu, že je silná, že není nějaké ufňukané malé děcko.
Jakmile i Rachell s drobno pomocí dala své květiny do hrobů, zaměstnanci hřbitova je zasypali hlínou a na vrch dali mramorovou desku a za ní se tyčil náhrobní kámen, na kterém už přibyla i nejnovější jména pod velkým zdobným nápisem 'Rodina Davidsonova'.
A jako pod každými, tak i pod nimi bylo cosi napsáno.
'Mlčíme jako hrob, avšak my zanechali hlubokých stop…'

Izarra se usmála v rozloučení, když na něj v ten den naposledy pohlédla a pak se všechny vydaly k nim domů, kde Arabella připravila soukromý smuteční oběd. Izarra se teď ale vůbec necítila na to, že by měla cokoli jíst a proto s tichou omluvou vyprovázena chápavými pohledy odešla do svého nového pokoje, kde za sebou rychle zavřela dveře a posadila se na postel. Za ten den toho už na ni bylo moc. Myslela si, že to zvládne, ale asi nebyla tak silná. Když byla u jejich hrobu a mluvila, naříkala… k nikomu a ničemu, protože oni ji už slyšet nemohli. Proč to udělala a zachovala se tak uboze, slabě. Ukázala okolí slabinu. A na slabiny se umírá.
Přitom, ona by měla být silná, ne? Už si slíbila, že bude, tak by to měla dodržet, protože pokud nebude dost silná, šance na to, že umře jako oni - slabá, bez šance s tím cokoli udělat. To jí teď nejvíc děsilo. Smrt a pak po ní už nic. Být prostě pryč. Už jen samotná myšlenka na to, že by se jí něco takového mělo stát, způsobila, že se otřásla.
Ne, ona musí být silná. Musí se stát silnější, než ti, kteří jim vzali život. Když bude silná, tak jí něco takového přeci nemůže potkat… Izarra se zapřísáhl, že ona nikdy nebude v pozici té oběti. Nikdy nebude ta slabá, jednoho dne všem dokáže, že je silná, ta nejsilnější. I kdyby pro to měla udělat cokoli. Ona neumře. Alespoň ne do doby, než si to sama zvolí.
"Co tě trápí?" Izarra zvedla hlavu a podívala se na Sekhmet.
"Nic," řekla tvrdě, ale krajta z ní nespouštěla oči.
"Umřeli, protože byli slabí, mudlové," zašeptala. "Nechci skončit stejně," doplnila ještě mdlým hlasem.
"Nejsssi slabá," oponovala Sekhmet zmateně. Nechápala, co její majitelka řeší. Už jen to, že s ní dokázala mluvit, vypovídalo o její síle a moci.
"Hmmm." Izarra po krátkém rozhoru zasedla za piáno. Potřebovala se nějak uklidnit a zahnat vír myšlenek v její hlavě. Nepřemýšlela dlouho nad tím, co hrát. Téměř automaticky zvolila jednu část z Mozartova Requiem.
***
Do Brumbálovy pracovny přes krb vstoupil ministr kouzel s ustaraným výrazem na tváři. Na nic nečekal a než Brumbál sám stih vstát od svého stolu, už byl u něj.
"Dobré odpoledne, Albusi," pozdravil rychle a od druhého kouzelníka se mu dostalo pokývnutí, načež si potřásli pravicemi.
"Nemám moc času, na ministerstvu mám hromadu papírování. To si asi umíte sám představit, když vám za ani ne pět dní začíná nový školní rok."
"Zajisté," potvrdil Brumbál a sám si na stole srovnal několik papírů, které měl v plánu co nejdříve podepsat.
"Takže, předpokládám, že jste dobře informován o událostech po mistrovství světa ve famfrpálu, hlavně o tom, co se stalo opatrovníkům slečny Davidsonové. Byli zavražděni a nyní je její zákonnou zástupkyní paní Figgová," řekl Popletal a jakmile se mu od Brumbála dostala přikývnutí na souhlas, pokračoval. "Mluvil jsem se všemi pracovníky, kteří ten případ vyřizovali, aby nikde za žádnou cenu nezveřejňovali jména zesnulých, přestože oficiálně je příčina jejich smrti nahlášená jako nehoda. Jediná osoba, která ještě věděla, že ve skutečnosti šlo o vraždu, je Laura McKenzieová, která měla původně poslat bystrozorům výpověď slečny Davidsonové, oficiálně nahlášenou jako anonymní, pro větší šanci chycení pachatelů. Ta, ale byla nepoužitelná, takže jsem na McKenzieovou použil obliviate, aby se vše zbytečně nekomplikovalo. Vše samozřejmě proto, abych zabránil šíření paniky, to chápejte."
No, tohle vše skutečně nekomplikuje. Ani trošku.
"Samozřejmě, že chápu. Také jsem neměl v plánu se nikde zmiňovat, Korneliusi." Brumbál nezmiňoval jména Izařiných rodičů z jiného důvodu. Podle něj lidé měli právo vědět, co se stalo. To, co ho ale zarazilo, byl fakt, že vše spojené s Izarrou bylo velmi choulostivé a čím méně bude okolní svět vědět, tím lépe.
"To je jen a jen dobře, vzhledem k celé té situaci s dívkou. Tak mě napadá, ona nakonec opravdu nastupuje do školy prvního září, že?" zeptal se a přimhouřil oči. Stále se mu nelíbilo, že by dcera Bellatrix Lestrangeové měla chodit do Bradavic s ostatními. Připadala mu nebezpečná a myslel si, že je dost možné, že po smrti jejích opatrovníků, i dost mentálně labilní.
"Tak jest. Dokázala se naučit dva ročníky, proto nastoupí už do třetího. A její sebeovládání je také na dobré úrovni," souhlasil a v jeho hlase zazněl náznak hrdosti nad pílí jeho žačky.
"A nemyslíte si, že to pro ni není zrovna nejvhodnější doba? Viděla, jak jí někdo zavraždil rodiče, Brumbále! Může mít pochroumanou psychiku, kdo ví, možná i nějaký šok. Laura McKenzieová tvrdila, že na ni ta holka působila až děsivě. Chtěla, abychom ji poslali na sezení s nějakým… jak to jen říkala? S psycho-logem, nebo něco takového. To není ale podstatné. Prostě se nemyslím, že…"
"Mohu vás ujistit, že Izarra je pro studium zde dostatečně způsobilá," přerušil ho rázně.
"No, jak myslíte. Stále však nezapomínejte, že veškerá zodpovědnost, za její činy padá na vás." Nebyl by to on, kdyby se mermomocí nesnažil zbavit zodpovědnosti nad někým, kdo se vlastně bál.
"Mohu vás ujistit, Korneliusi, že toho jsem si plně vědom."


Přidejte se do facebookové fan-stránky! Jsou tam vždy nejnovější informace :)

Izz a ztráta rodičů:

Opožděná reakce: reakce na ztrátu jsou odloženy nebo opžděny o celé týdny, měsíce nebo i roky (ukradeno z jedné učebnice, kterou mi propůjčila kamarádka)
  • Absence smutku a opožděná reakce na ztrátu. Důvodem této patologické reakce na ztrátu může být negování ztráty, pozůstalý se chová, že se nic nestalo. Pozůstalý často tvrdí, že necítí žádný zármutek. Tento stav může být způsoben absencí intenzity vztahu k zemřelému. Na druhou stranu absencí smutku reaguje pozůstalý, který se snaží chránit sám sebe. Je to psychologická ochrana pozůstalého, který je natolik zasažen ztrátou, že se snaží, aby se pod tíhou zoufalství nezhroutil. V těchto případech může dojít ke krizi s půlročním zpožděním a může přetrvávat i roky, než se vhodnou terapií podaří tento stav zvrátit. (ukradeno z jedné chytré diplomové práce, autorka: Bc. Petra Kouřilová)
/AN: A příště hurá do Bradavic, těšíte se? Crystal/
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 litllewitch litllewitch | 26. března 2012 v 8:43 | Reagovat

No, ne, Izzara má fakt nějaké city. Vypadá to, že se nám, ale docela dost potatila. To jsem zvědavá, co s tím míníte dělat. Pořád tak jako přemejšlím, jestli má být Izzara hrdinka, nebo antihrdinka. Je to vysloveně atypická hlavní postava.

2 litllewitch litllewitch | 26. března 2012 v 8:44 | Reagovat

Ježiš, pardon za zprznění jména Izarry :D. To je tím ránem :D.

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 26. března 2012 v 10:44 | Reagovat

Psycho-log :D Hezké, ministře :D Mně se vždycky líbí, když se kouzelníci, co ničemu nerozumí, dostanou do konfliktu s mudlovským světem :D

Ovšem mně tam ruší ta vysvětlivka..chápu, že je důležitá a dobrá, ale já to vím, takže mě to trochu ruší..ale dávejte je tam, aspoň bude vidět, proč je taková a že zkrátka není fracek na pár facek, ale psychicky v nepořádku :D

4 Ivet Ivet | 26. března 2012 v 10:53 | Reagovat

Moc pěkný díl, moc se mi líbil rozbor Izařiných pocitů, teda líbí se mi vždycky, ale konkrétně tady mě hodně zaujal:) Poprvé jsem si tak říkala, že Izarra je vlastně takový ťuňťa, jak se bojí smrti a slabosti... no jablko nepadlo daleko od stromu. Izařina rozervanost je fakt zajímavá a líbí se mi, jak pořád nevíme, na jakou stranu se postaví, jestli vůbec si nějakou vybere. Neboť jak řekl Voldemort, neexistuje dobro a zlo, ale jen moc a ti, kteří jsou příliš slabí na to, aby o ní usilovali:D A Iz asi nebude mezi těmi slabými:)

5 Crystal Crystal | Web | 26. března 2012 v 16:10 | Reagovat

[2]: Ráno, posun času... nevadí :D

[3]: Jojo, Popletal :D Jinak ohledně vysvětlivky, dlouho jsme s Lav přemýšlely, zda ji sem vůbec dávat, ale pro větší pochopení Izarry jsme to sem nakonec daly :D

[4]: Jsem ráda, že se tíli líbí můj rozbor pocitů :) Ťuňťa... nikdy by mě nenapadlo, že  někdy někdo použije tohle slove ve spojení s Izz :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama