4. kapitola "Sekhmet" - 2. část

1. února 2012 v 12:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly

A tak Izarra zůstala sama stát na rohu dvou ulic, její rty se velmi rychle zformovaly v mírný úsměv. Byla tady sama - bez někoho, kdo by jí mohl cokoli zakázat. Na nějakou dobu byla naprosto volná a mohla dělat prakticky dělat všechno, co chtěla. To se jí nesmírně zamlouvalo a ihned začala přemýšlet, kam se vydá nejdříve.

Chtěla vidět co nejvíc různým míst, ale teď bylo hlavní otázkou, kde je má najít. Pozdě si uvědomila, že vlastně vůbec neví, kde se co nachází. Jakmile se rozhlédla, přestalo jí to dělat příliš velké starosti a vydala se do ulice směrem doprava, kde rozhodně nebyly neprostupné davy lidí a díky nim stísněné prostředí jako tomu bylo v opačném směru. Po pár metrech se ulice značně zúžila a tak se stala spíše uličkou - docela tmavou a podivnou. Několikrát zahlédla proběhnout krysu, která si zřejmě včas nenašla teplý úkryt. Za normálních okolností by se Izz ihned otočila a odešla někam pryč na místo, které vypadalo poněkud bezpečněji, ale neudělala to a po drobných krocích, aby neuklouzla na případném ledě, pokračovala dál, protože jí to tím směrem jakoby táhlo a lákalo. Cítila z toho místa zvláštní atmosféru, která jí připadala neuvěřitelně známa a líbila se jí. Prošla uličkou mezi špinavými zdmi až na konec, kde se opět objevila široká ulice, a musela si rukou zastínit oči kvůli příliš jasného slunce, které si opět našlo cestu skrze mraky. Když si přivykla na slunce, rozhlédla se kolem. Ulice byla prostornější, ale stále působila velmi temně oproti té, na kterou ji původně dovedla Christine. Na nejbližších domech byla oprýskaná omítka, na mnoha místech na nich byly odkryté cihly a pár budov vypadalo, že se brzy rozpadnou.

Čarodějů zde bylo o poznání méně a mnohým z nich tvář zakrývaly tmavé kápě. Z okolí nebyly slyšet vánoční koledy, žádné rolničky ani dětský smích. Celková atmosféra byla ponurá, ale přesto Izarra necítila žádné nutkání odejít. Sebevědomým krokem vyrazila do ulice podél tmavých výkladních skříní, ve kterých byly předměty, které se ani vzdáleně nepodobaly vánoční výzdobě. Ta menší část z nich vypadala obyčejně. Byly tam vystavené různé náhrdelníky, amulety a podobně.

V dalších výlohách už bylo vystavené zboží poněkud podivnější; různé dýky a nejrůznější sečné zbraně, dokonce i několik prapodivných lahviček s nejrůznějšími lektvary. V další z výkladních skříní byly předměty, které už ani sama nedokázala pojmenovat. Na jednom z domů zahlédla oprýskanou ceduli, která hlásala, že už se nejedná o Příčnou, ale o Obrtlou ulici. Bylo to pár týdnů zpět, co o ní poprvé slyšela. Na Obrtlé se daly sehnat nejrůznější a také nelegální věcičky k provozování černé magie… Z Christine se vždycky daly vytáhnout ty nejrůznější informace. Černá magie se Izaře zdála jako velmi poutavá, i když o ní prakticky nic nevěděla. Vydala se uličkou.

Velmi brzy si všimla, že někteří z kolemjdoucích ji více či méně nápadně sledují a nebyly to zrovna přátelské pohledy. Ale našla i pár, které byly spíše zkoumavé než nenávistné.

Věděla, že podle svého oblečení vypadá jako mudla a od Christine a z knih se dozvěděla, že jisté vrstvy kouzelníku mudlorozené zavrhují; hůře je označují jako mudlovské šmejdy. Ale to ona předci nebyla, její matka byla čarodějka, a proto si těch pohledů snažila nevšímat. Šla dál.

První obchod, který navštívila, prodával opravdu zvláštní věci. Ze sotva čitelných štítků na lahvičkách zjistila, že se povětšinou jednalo nejrůznější jedy; jak všeobecně působící, tak i úzce specializované. Po té, co si Izz prohlédla jeden, který byl proti žravým slimákům, zmizela z krámku stejně rychle, jako se v něm objevila. Rozhodla se vejít do obchodu hned vedle. Podle cedule se jednalo o obchod Borgina a Burkese.

Uslyšela zacinkat zvonek, jakmile prošla dveřmi, ovšem žádného prodavač nikde nezahlédla. Místnost nebyla příliš osvětlena. Vše, s čím si musela vystačit, byly slabé sluneční paprsky, které pronikaly skrze okna a prosklené dveře. Hned při prvních krocích si všimla prapodivných masek, které lemovaly nejednu ze zašlých stěn. Pod nimi se táhly úzké dřevené police, na kterých bylo vyskládané zboží menších rozměrů. Povětšinou se jednalo o lahvičky různých druhů s obsahem, který Izarra raději nezkoumala nijak pečlivě. Většina z toho totiž nebyla právě nejchutnější. Mezi nimi se různě povalovaly další drobnosti. Sošky - kamenné, dřevné a některé dokonce i vyrobené z kostí, u sebe měly pečlivě vyrobené cedulky s detailním popisem účinků a hlavně s cenou. Uprostřed obchodu byly rozestavěné skleněné vitríny s dalším, větším a pravděpodobně i cennějším zbožím. Byla tak vytvořena změť úzkých uliček, jejichž průchod znesnadňovaly další předměty rozestavené volně. Ty už se očividně do žádných vitrín nevešly.


Izz se tichými kroky vydala do jedné z uliček mezi nimi a bedlivě si prohlížela nejrůznější věci. V jedné části našla nespočet lidských kostí a lebek. To se jí zdálo poněkud nechutné, a tak se vzdálila do opačné strany obchodu. Tam zase byly vystavené podivné láhve. Více jak polovina z nich byla na různých místech naprasklá a v tom zbytku byly… No, ona si vlastně nebyla moc jistá obsahem. Přimhouřila oči a sledovala záhadný obsah nejbližších dvou. Při bližším prozkoumání usoudila, že v jedné z nich budou pravděpodobně pařáty nějakého ptáka a v další vydloubnuté oči - příliš malé na to, aby byly lidské… naštěstí. Od prvního okamžiku, co překročila práh obchodu, jí bylo jasné, že tohle místo je podivné a to v tom špatném slova smyslu. Ale tak nějak se jí to tady zdálo čím dál víc fascinující. Namířila si to blíže k pultu, kde už byly za sklem vystavené knihy. Za těch pár kroků minula spoustu podivných věcí, kterým věnovala jen minimální pozornost. Těsně před pultem byly ve vitríně vystavené tři poměrně objemné knihy, které podle jejich vzhledu musely být napsány už před mnoha lety.

Postavila se ke sklu co nejblíže, takřka se ho dotýkala čelem, když sledovala knihu uprostřed. Cedulka před knihou byla pokrytá prachem, proto ji Izarra mohla jen stěží přečíst, i přesto se jí ale podařilo rozluštit, že prodejní cena byla kolem čtyř set padesáti Galeonů.

Na kožených deskách bylo zašlým písmem vyryto 'Zapomenutá magie dávných věků, svazek I., Zaříkávání, uhranutí a uřknutí' Koutkem oka ještě zahlédla, že knihy ležící po obou stranách této byly další svazky té samé knize: 'II. Obětní magie a rituály; IV. Manipulace mysli, cesta za mocí a slávou.' Ten třetí chyběl. Teď se o to ale nezajímala. Jediné, co teď chtěla, bylo přečíst si tu první, nebo alespoň malý kousek. Ale ta kniha nebyla otevřená a navíc byla za sklem. Izarra věděla, že otevřít knihu bez dotyku rukou pro ni nepředstavovalo žádný problém. Tím bylo to sklo, které tvořilo určitou překážku.

Nervózně přenesla váhu na druhou nohu a zamračila se. Opravdu se nebyla jistá, jestli úroveň, na které zvládala bezhůlkovou magii bude stačit, aby překonala i sklo aniž by ho nějak poškodila. Chvíli nad tím přemýšlela. Její magie by jí měla poslechnout a udělat co chce, ale opravdu? Ještě to neovládala tak dobře, aby nepochybovala. Stačila by jedna chyba a sklo se rozbije. A to by byl ten lepší případ. Zhluboka se nadechla a zároveň s tím své ruce dala těsně před sklo, aby tak byla co nejblíže knize. Izaře zabralo pár vteřin, než byla dostatečně koncentrovaná na svou magii. Pak pravou ruku lehce ohnula v zápěstí a prsty lehce pohybovala dopředu a dozadu. V tom drobném pohybu neustávala a nechala volně proudit svou magii ke koženému obalu knihy. Druhou rukou ji pomáhala směrovat a mírnit, když ji nechala projít sklem, které se pot zjevným tlakem síly lehce zatřáslo, ale nakonec vydrželo. Bylo to jiné, než při jejích dřívějších pokusech, protože když v minulosti použila ovládání vzduchu, vítr se jí začal tvořit už u konečků prstů. Teď se snažila, aby se vytvořil až uvnitř vitríny. Plně se soustředila na svůj cíl. Byla opatrnější, než bývala v jiných případech, protože by tu knihu velice nerada poničila. Sledovala, jak slabá vrstva prachu pomalu mizí z knihy díky větru, který vytvořila. Věděla, že momentálně by se jí spíše hodilo použít přímo telekinezi, ale ta stále byla poněkud mimo její kontrolu. Vítr vevnitř postupně zesílil natolik, aby otevřel knihu na úvodní straně, jejíž okraje byly pokresleny roztodivnými ornamenty. Byl tam pouze zopakován název knihy, ale přibyl i rok vydání a jméno autora. Tedy rok 1661 a jméno Uršula Vlasatá.

Nad tím jménem se Izarra posměšně ušklíbla a sama sebe se ptala, jak někdo někdy mohl čarodějku s takovým jménem brát vážně. Najednou zaslechla lehký šum napravo od ní, ale nezajímala se o to… možná měla. Opět pohnula rukou a stránka se otočila. Dřív než si mohla přečíst cokoliv z obsahu, něco nebo spíše někdo přerušil její soustředění. Starší nahrbený kouzelník na ni výhružně mířil svou hůlkou. Lehce sebou cukla, kdy si všimla jeho přítomnosti. Jeho osoba rozhodně nesršela přátelstvím a ta hůlka, která se téměř dotýkala jejího obličeje, momentální atmosféře taky moc nepřidala.

"Vypadni," zavrčel přiškrceným hlasem prodavač. Izarra naprázdno polkla, ale po vteřině nebo dvou se k němu otočila s napůl chladným a napůl pohrdavým výrazem v obličeji.

"Zajímavý styl chování k potencionálnímu zákazníkovi," odvětila s ledovým klidem a nevrle se podívala na čaroděje… S největší pravděpodobní se jednalo o pana Borgina nebo Burkese osobně.

"Zákazník? Ty? To si vykládej někomu jinému. Teď jdi, než ti vlastnoručně pomůžu. Lidé jako ty zde nejsou vítání, to už bys měla vědět." Izaře se vůbec nelíbil ten posměvačný tón, který použil při první části věty. Ale přesto to nekomentovala, alespoň ne tahle část.

"Lidé jako já?" podivila se, ale nedala to na hlase příliš znát. Jen se při té otázce lehce zamračila.

"Jak typické… Jdi dřív, než něco provedeš a já kvůli tomu, že se tady, v tom lepším případě zraníš, budu mít pletky s Ministerstvem."

"Neměla jsem v úmyslu něco… provést," oponovala a už jí tenhle nepříjemný rozhovor začínal lézt krkem. Choval se k ní jako k hloupému neschopnému dítěti. Nenáviděla, když ji někdo soudil jen podle věku, ovšem stále zůstávala klidná.

"Jak originální výmluva hodná špinavé mudlovké šmejdky, jako jsi ty. Nejen, že jsi šmejdka, ale ještě k tomu i hluchá. Je to počtvrté a naposled, co říkám, abys vypadla!" Byla klidná… až do teď. V ten moment se nedokázala ovládnout. Chápala, že na ni lidé na ulici koukali kvůli jejímu oblečení, možná si o ní i mysleli, že je šmejdka, ale až on si dovolil ji tak označit nahlas. Nedokázala kontrolovat svou magii a několik předmětů v jejím okolí se lehce pohnulo, ale až sklo z vitríny, ve které byly ty knihy, se rozsypalo na malé kousky. Nevšímala si toho.

"Nejsem šmejdka! A vy byste si neměl dovolovat na někoho, jehož původ vám není znám. Nic o mně nevíte, tak jak si dovolujete mě urážet?!" zařvala na něj a pak se zaměřila na hůlku, která stále byla příliš blízko jejího krku. "A být vámi, tu hůlku bych schovala, pokud o ni nechcete nešťastnou náhodou přijít," řekla a opět přešla k ledovému klidu. O chvíli dřív, než mohl rozhozený kouzelník zareagovat, rukou, kterou měla svěšenou podél těla, udělala nepatrný pohyb prsty a pomocí telekineze, která při tomto pokusu jako při jen málu dalších byla úspěšná, mu vyrazila hůlku a ta odletěla na druhou stranu obchodu.

"Hups." Teď to byla pro změnu ona, která se posmívala. S hrdým výrazem vykráčela z obchodu a zanechala tak za sebou naprosto zmateného majitele krámku, který nebyl schopný uvěřit tomu, že právě na vlastní oči viděl dítě použít dobře zvládnutou bezhůlkovou magii. Navíc mu někoho silně připomínala… Něco mu říkalo, že tu holku nevidí naposledy.

Nepříliš překvapivě, Izarra měla v hlavě tutéž myšlenku, když vyšla na ulici. Byla si naprosto jistá, že se do toho krámku opět podívá a ani nepříjemný prodavač jí v tom nezabrání. Teď už bylo i pravděpodobné, že příště se k ní bude chovat lépe. Tedy podle toho, co mu předvedla, by měl, protože bezhůlkovou magii neovládá jen tak někdo. Rozhodně ne nějaký mudlovský šmejd, který o existenci téhle magie téměř netuší.

Její počáteční zloba už téměř vyprchala, a když se ohlédla zpět na její chování před pár okamžiky, bylo jí jasné, že by se mohla zachovat jinak a lépe, ale i tak byla docela spokojená. Rychle si zkontrolovala hodinky. Zdá se, že u Borgnina a Burkese strávila víc času, než původně zamýšlela, a přestože se jí ještě nechtělo, protože tady bylo ještě mnoho zajímavých obchodů, které nestihla navštívit, byl nejvyšší čas na to, aby se vrátila zpět na křižovatku, kde se měla opět potkat s Christine. A konečně zjistit, proč sem vlastně přišly… Izarra už začínala být zvědavá a velmi nedočkavá, a tak přidala do kroku.

Velmi rychle prošla uličkou a nevšímala si ostatních kouzelníků a čarodějnic, kteří se na ni divně dívali - zase. Předpokládala, že v tuto chvíli bude nejrozumnější je ignorovat, a snad to zůstane jen u nepříjemných pohledů. Tohle byla Obrtlá, ne Příčná. Někdo by ji mohl být schopný klidně proklít za jedno špatné slovo. Mlčky šla dál a za pár minut už uviděla, že ulička ústí do Příčné. Oddychla si, když dorazila na rozcestí a Christine tam ještě nebyla. Netušila, jak by vysvětlovala, co ona-slušná-dcerka dělala zrovna na Obrtlé. Podívala se na hodinky. Ruku opět spustila podél těla, když zjistila, že Christine už by tady měla každou chvíli být.

Otočila se směrem, kterým ji prvně viděla odcházet, a začala ji vyhlížet. Což po pár okamžicích shledala jako něco naprosto nemožného, protože díky nespočtu lidí to bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Nereálné. Proto prostě jen zůstala stát na místě a trpělivě čekala.

Po pár minutách se k ní konečně dostala Christine s omluvou, protože jí to trvalo déle, než si původně myslela.

"V pořádku, ani jsem nečekala moc dlouho," odvětila Izarra ihned.

"Dobře. Doufám, že ses tedy bavila víc než já u Gringottových, trvalo půl hodiny, než jsem se vůbec dostala na řadu," řekla Christine ne zrovna nadšeným hlasem a vydala se podél zdi ulice, kde bylo méně lidí. Izarra ji rychle následovala. Nechtěla ani pomyslet na to, jak by ji hledala, kdyby se v tom davu lidí někde ztratila.

"Jo, viděla jsem hodně zajímavých věcí," zamumlala a pak obě pár minut jen mlčky šly. Ne, že by neměly o čem, ale po té, co se Izz zeptala, kam to jdou, Christine prohlásila, že si tahle… událost, jak to nazvala, žádá chvilku napětí, a proto jí neřekne ani slovo do doby, než budou na místě.

Nakonec se zastavily před jedním obchodem. Izaře se rozzářily oči, když si přečetla, o jaký krámek se jednalo.

"Ty - ty… tohle je ono? To myslíš vážně? Opravdu?" zašeptala hlasem zastřeným nadšením. Nemohla uvěřit vlastním očím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 1. února 2012 v 15:14 | Reagovat

KOŠTĚ!! Že tam bude koště?? :D nevím, tipuju, ale bylo by to zajímavé :D Ale zase na druhou stranu - doma by jí bylo houby platné, tam by se neproletěla...a o hůlce řekla, že ji mít ještě nebude.. :D

2 Terka Terka | 1. února 2012 v 19:23 | Reagovat

Souzení jen podle jména to je děs Borgin o Izzaře nic neví tak ji nemá co soudit. Těším se až zjistí co je zač:)

3 Ivet Ivet | 3. února 2012 v 23:59 | Reagovat

Stále tipuju nějakého toho mazlíčka, uvidíme. Tahle kapitola byla moc zajímavá:) Ačkoli moc nechápu, kde se bere v Izzaře ta jistota. Navíc ani neměla strach na neznámém, nebezpečném místě. Je to opravdu holčíčí verze nafoukaného Toma Riddla:D

4 Ivet Ivet | 4. února 2012 v 0:01 | Reagovat

[2]: Izzara podle mě taky téměř okamžitě Brumbála odsoudila, jen co ho poprvé potkala.

5 Crystal Crystal | Web | 4. února 2012 v 13:42 | Reagovat

[3]: Ohledně té jistoty... Izarra měla celý život nekomplikovaný, vždycky jí vše vycházelo tak, jak si sama představovala. Takže ani teď nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak. Ani si nedokáže představit, že by se něco mohlo zvrtnout.  Myslím, že bude pěkně mimo až se to někdy stane :) Jinak jsem ráda, že na tebe působí jako 'holčíčí verze nafoukaného Toma Riddla' - je to účel :))
Jinak s Lav děkujeme za komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama