4. kapitola „Sekhmet“ - 1. část

29. ledna 2012 v 9:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly

Izarra uvolněně seděla na jednom z krémových koberců, které kontrastovaly s tmavými parketami na podlaze jejího pokoje, a vedle sebe měla rozložených několik učebnic, jež bezmála před měsícem dostala od ředitele její budoucí školy. Právě dočítala posledních pár stránek jedné s titulkem 'Teorie kouzelnického umění', do které se pustila po pročtení učebnice do Dějin čar a kouzel.



Nedělalo jí problém zapamatovat si informace z knih, a proto se učila opravdu rychle. Ovšem stále to byla pouze teorie a to bylo to, co jí vadilo - teorie bez praxe není příliš užitečná a ani tak zábavná a poutavá. Z těch dvou knih už se dočetla o úžasných kouzlech, ale bez hůlky neměla šanci si je vyzkoušet a následně se je i naučit bezchybně používat. Četla o velkolepých zaklínadlech bílé magie a najednou se jí to, co zatím zvládala z bezhůlkové magie, zdálo jen zanedbatelné. Ale když se naposledy snažila mluvit s Brumbálem o dřívější koupi její hůlky, on stále trval na tom, že první si přečte učebnice, zvládne teorii a naučí se lépe ovládat a koncentrovat pomocí studia bezhůlkové magie. A tak se snažila učit co nejvíce a nejlépe, aby si mohla co nejdříve vyzkoušet i něco z hůlkové magie, i když by se jednalo třeba jen o jednoduché lumos nebo alohomora.

Jedno z jejích cvičení zahrnovalo lehké používání jednoduché bezhůlkové magie během každodenních činností, kde už se vyskytovaly podněty, které ji občas vyrušovaly ze soustředění.

Když přečetla poslední řádek na stránce, místo toho, aby jednoduše otočila stránku, se narovnala a několikrát se zhluboka nadechla, zatímco ke knize natáhla ruku. Za soustředění na svou magii, která jí v podobě tlumeného žáru pomalu prostupovala do konečků prstů, si v mysli představila obraz toho, čeho se poměrně jednoduchým kouzlem bezhůlkové magie snažila dosáhnout. Nechala se tou představou naplnit jako už tolikrát před tím tohoto dne a s lehce pokrčenými prsty posunula svou ruku blíže ke knize. Kolem prstů se jí v ten moment začal proudit jemný chladivý vánek a díky němu se potištěná stránka plynulým pohybem přesouvala na druhou stranu. Izarra se pousmála, ale stále si dávala pozor na množství magie, které vkládala do kouzla.

Za více jak měsíc cvičení se naučila, že musí při bezhůlkových kouzlech používat opravdu jen malé množství magie. Co se stane, když použije větší množství než je potřeba, zjistila už při prvním pokusu, který měl takřka zničující účinky.

Bezhůlková magie byla náročná, to ano, ale jiným způsobem než si zpočátku myslela. Nebylo třeba vynaložit obrovské množství magie, bylo tady důležité sebeovládání a koncentrace. Ale i s malým množstvím vynaložené magie byla tahle kouzla vyčerpávající, a proto se nebylo čemu divit, že Izarra byla v posledních dnech unavenější než bylo zvykem, ovšem s tréninkem se vše stávalo snazším a ona se zlepšovala, sice pomalu, ale zlepšovala a už se jí to nezdálo až tak vysilující jako z počátku.

Stránka se ještě úplně neobrátila, když se ozval nepříjemný zvuk telefonu, který přerušil Izařino soustředění a ona sebou v leknutí škubla. Na moment neměla svou magii pod kontrolou a z vánku se stal silný vítr, který v okamžiku přetočil všechny stránky, kniha se s tupým prásknutím zavřela a byla odfouknuta a dva metry od Izarry, která se, když se uklidnila a podívala se na to, co způsobila, zklamaně zamračila.

Ani ne minutu poslouchala část nesrozumitelného rozhovoru a čekala, až bude moci pokračovat ve svém učení. Když postřehla, že Christine zavěsila sluchátko, natáhla ruku směrem ke knize s úmyslem ji pomocí silnějšího proudu vzduchu dostat zpět k sobě, ale než se mohla začít opět soustředit, přerušila ji Chris, která s nadšeným úsměvem vešla do jejího pokoje. Izarra k ní s tázavým výrazem vzhlédla a rozmrzele spustila ruku zpět k zemi.

"Vím, že správně by se dárky měly dostávat až zítra ráno, ale…" na pár vteřin se její vytratil hlas, ale šťastné plamínky v jejích zelenomodrých očích nepohasly. Izarra k ní obrátila všechnu svou pozornost, ale prozatím se ze země nezvedla. Christinin s nyní ještě větším úsměvem na tváři pokračovala: "Teple se obleč, jedeme do Příčné ulice!"

"V Londýně jsou dvě místa, kam chodí kouzelníci. Příčná a Obrtlá ulice. Na Obrtlé jsou jen samé podivné věci, podivní lidé a celé to je prolezlé krysami a černou magií… Příšerné místo. Pak je tady ta Příčná, kde se dá koupit všechno od hůlek, školních potřeb až po různé ochranné amulety…" vybavila si Izarra rozhovor mezi ní a Christinin, který spolu vedly pár týdnů zpět. Když se vzpamatovala, několik vteřin na ni hleděla s úsměvem a doširoka otevřenýma očima… Byla nadšená, konečně se podívá do kouzelnické části Londýna a uvidí… no, mnoho zajímavých věcí. Uvidí obrovské množství kouzelníků a čarodějek, teda ne, že by s nimi hodlala mluvit nebo tak, ale konečně se setká s více lidmi, kteří jsou jako ona. Uvidí některá kouzla, o kterých zatím jen četla v knihách.

Pak se její úsměv zmírnil a v jejích očích se objevil pátravý a lehce nedůvěřivý výraz. Proč by měli jít do Příčné? Co tam, když všechny školní potřeby dostala od profesora Brumbála a vlastnit hůlku, dle jeho názoru, pro ni bylo prozatím nevhodné. Už otevírala ústa v záměru vymámit z Christine pravý účel výletu.

"Vím, na co asi myslíš. Ani se neobtěžuj ptát se. Ne, prozatím žádná hůlka. A nemysli si, že ti povím, proč tam jdeme. To už by potom nebylo překvapení. Přece bys nechtěla, abych ti ho takovým způsobem zkazila, že?" řekla Christine škádlivě dříve, než ze sebe Izarra vypravila jedinou hlásku. Chris pobaveně sledovala, jak její dcera zklamaně zavřela pusu, jakmile jí došlo, že s tím už nejspíš nic nezmůže.

"Za deset minut se potkáme dole, Izarro," zavolala Christine, když už scházela ze schodů, a tak nechala Izaře potřebné soukromí. Ta rychle sklidila učebnice do vyhrazené police, oblékla se a než se vydala ze schodů dolů, učesala si vlasy.

Z jednoho háčku na zdi u vstupních dveří sundala modrý kabát, oblékla si ho a čekala na Christine, která ne a ne přijít.

"Pojď do obývacího pokoje," ozvalo se z té místnosti a to Izarru překvapilo. Měli jít ven, tak by chodila do obývacího pokoje? Divné. Ale pak jen pokročila rameny a poslušně tam šla.

"Takže?" zeptala se po pár vteřinách.

"Nechala jsem nám zapojit krb do letaxové sítě, takže nepůjdou do Příčné pěšky nebo autobusem, dostaneme se tam jako pravé čarodějky! Teda, alespoň ty půjdeš jako čarodějka…"

Letax… Znala to slovo a věděla, že se kouzelníci pomocí letaxu přemisťují, ale doteď si to nějak nedokázala představit, jak přesně to funguje. Na tváři se jí téměř okamžitě objevil úsměv, když pochopila. Letaxové cestování je pomocí krbu!

"My opravdu použijeme krb?" ujišťovala se Izz s jiskřičkami v očích. Vždycky byla šťastná, když mohla vyzkoušet něco, alespoň pro ni, nového z kouzelnického světa.

"Jo. Je to jednoduché, nabereš si prášek a ten vhodíš do plamenů. Pak vejdeš do krbu a hlasitě a zřetelně vyslovíš Příčná ulice. Nesnaž se potom vystupovat moc brzo, počkej si, až uvidíš krb, ve kterém budu, rozumíš?" Izarra přikývla a sledovala Christine, která si zatím nabrala hrst lesklého prášku a misku položila na krbovou římsu. Ještě se obrátila na Izarru a předala poslední instrukce.

"Drž lokty u těla, aby ses do něčeho nepraštila. Doporučuji ti nadechnout se, ještě než vejdeš do plamenů, abys hned nevdechla nějaké saze. A ohledně těch sazí, měj zpočátku zavřené oči, aby se ti tam nějaké nedostaly. Uvidíme se na místě," dokončila a vhodila prášek do ohně, který okamžitě zazářil tak jasným zeleným světlem, že se Izarra musela odvrátit. Přestože to udělala, bolely ji oči a pak zaslechla Christinin jasný hlas, který řekl: "Příčná ulice!"

Když se Izz podívala opět směrem ke krbu za rychlého mrkání, aby si její oči opět navykly na normální světlo, v krbu už opět plápolal obyčejný mudlovský oheň. Izarra ho pár vteřin tiše pozorovala, a než v hliněné misky nabrala trochu letaxového prášku, zhluboka se nadechla a vydechla.

"Jdeme na to," zamumlala tiše a s dalším nádechem hodila prášek do ohně. Měla co dělat, aby si oči před jasným světlem nezakryla rukou, a pak s přimhouřenýma očima vstoupila do krbu. Zelené plameny se dotýkaly jejího těla jako příjemný chladivý vánek.

"Příčná ulice," vyslovila nahlas, a jakmile pocítila, že se jí pod nohama vytratila pevná půda, zavřela oči a lokty tiskla k tělu. Byl to zvláštní pocit. Cestování letaxem nebylo příjemné, ale na druhou stranu ani nepříjemné. Nevěděla, co si o tom má myslet a pozvolna otevřela oči. Míhala se před ní dlouhá řada krbů; ve většině z nich viděla i místnost, ve které byly umístěné, a ona hledala ten, ve kterém na ni čekala Christine. Nakonec se jí ho podařilo najít; byl skoro až na konci řady. Lehce vratkými kroky z něj vystoupila do špatně osvětlené místnosti. Než stačila cokoli říct, Christine k ní ihned přistoupila se starostlivým pohledem v očích.

"Trvalo ti to trochu déle… Všechno proběhlo v pořádku? Nepraštila ses někde, neměla jsi problém najít krb? Dýchá se ti dobře?" starala se a rychle jí rukama oprašovala z oblečení malé množství sazí, které na Izaře ulpěly při cestě krbem.

"Jsem v pohodě," řekla a pak se na pár okamžiků odmlčela a rozhlédla se po místnosti. Nevypadala jako místo, na které by se člověk s oblibou vracel. Kolem byl prach, pavučiny a několik kusů z větší části rozpadlého nábytku, u kterého se dalo jen těžko určit, co původně představoval. Ze špinavých oken na špinavou podlahu jen minimum tlumených slunečných paprsků. Všimla si i několika podivných věcí, ze kterých rozhodně neměla nejlepší pocit. Nelíbilo se jí tady… "Kde vlastně jsme? Není to tady zrovna takové, jaké jsem si to představovala," zeptala se s předstíraným zájmem. Ve skutečnosti jí šlo jen o to, aby se co nejdříve dostala ven na ulici. A navíc stále netušila, za jakým účelem přišly.

"Kdysi tady byl podnik, který patřil spolužákovi mého otce. Ten byl zabit během první války a od té doby se o tohle místo nikdo nestaral. Momentálně se využívá jen pro letaxové spojení na Příčnou. Příště ale můžeme jít pěšky přes Děravý kotel, jestli ti tohle nevyhov-."

"Ne, to je v pořádku. Jen už pojďme ven. Je tady špína a pavouci a spousta divných věcí," přerušila ji, a aniž by čekala na její odpověď nebo jakoukoli jinou reakci, vykročila ke dveřím a Christine ji s úsměvem následovala.

Izarra na moment zaváhala a nedůvěřivě pozorovala vetchou rezavou kliku dveří. Přemýšlela, zda se dveře opravdu rozpadnou, pokud se jí dotkne a pokusí se otevřít, nebo to byl jen její špatný pocit. Nakonec dveře přeci jen otevřela. Nerozpadly se dle jejího původního předpokladu - což ji značně překvapilo; pouze hlasitě zavrzaly. Poté překročila dřevěný práh a poprvé vkročila do opravdového kouzelnického světa. Udělala několik kroků a zastavila se.

Jen letmo si uvědomovala, že Christine dala své ruce ochranitelsky na její ramena a něco jí tiše říkala. Namísto toho, aby jí věnovala pozornost, byla naprosto zaujatá scénou před jejíma momentálně doširoka otevřenýma, očima. Někde na opačné straně uviděla sbor čarodějek, které zpívaly vánoční píseň, kterou slyšela poprvé v životě. Za nimi se tyčil obrovský vánoční strom zdobený zvláštními ozdobami, které se vzdáleně jen podobaly těm, které měli doma. Po celé ulici proudily davy kouzelníků a čarodějek oblečených do bohatě zdobených hábitů a těžkých kabátů; oděvy jiných se zase více podobaly mudlovským a ti ostatní už se opravdu zařadit nedali; kteří tak jako každý rok nechaly shánění dárku na ten poslední možný okamžik.

Izarra se tiše zasmála… v tomto se od mudlů příliš nelišili, ovšem asi by někteří nebyli zrovna nadšení, kdyby to slyšeli. Některé děti po sobě házely sněhové koule a v nemálo případech se trefily do dospělých čarodějů - těžko říct jestli záměrně nebo se jednalo o pouhé náhody. Jen pár metrů od nich byla tříčlenná rodinka a mladá čarodějka předváděla svému asi tříletému dítěti kouzlo, které ve vzduchu vytvořila zelenozlaté jiskřičky. Dítě vesele zatleskalo ručičkama a předvedlo zářivý úsměv. Ze všech stran byly slyšet rolničky a šťastný smích. Bylo to…

"…Nádherné," vydechla Izarra okouzleně. Cítila, že tohle je opravdu ten svět, do kterého opravdu patří, kde je doma.

"To jsou Vánoce v Příčné vždy. Pojď," přitakala Christine a pobídla ji, když se pomalým krokem vydala doprava podél malých obchůdků s dokonale vyzdobenými výlohami. Oproti nim se ty v mudlovském světě zdály nudné a neoriginální. Izarra ji následovala a téměř nestíhala vstřebávat všechny dojmy z okolí, všechno bylo jiné a přitom se jí zdálo, jakoby to znala celý život.

"Kam jdeme?" zeptala se Izz, když se na chvilku zastavily na jednom rohu ulice, kde se Christine lehce zmateně rozhlédla a, ještě než vykročila, odpověděla na otázku své dcery.

"Nemám u sebe dost Galeonů, takže první ke Gringottovým do banky a pak -."

"Galeonů?" zopakovala slovo nechápavě.

"Kouzelnické peníze. Jeden galeon odpovídá asi pěti librám," vysvětlila. "Jdeme?"

"Do banky?" řekla jí a nevrle se na ni podívala. Neměla chuť chodit po nějakých úřadech, přestože byly kouzelnické.

"Neboj, je zajímavější než mudlovská. Jsou tam skřeti a k trezoru se jede -," snažila se ji Christine přemluvit, ale byla opět přerušena.

"Do žádné banky nejdu," řekla Izarra tónem, kterému by se málo kdo odvážil odporovat. Dávala silný důraz na každé slovo zvlášť; hlas byl ostrý jako břitva. Při té větě její oči jakoby ztmavly a staly se chladnými jako led, nepropustnými jakýchkoli emocí. Christine si nebyla jistá, jestli se jí to jen zdá, ale při pohledů do těch očí cítila, že okolní teplota musela klesnout ještě o pár stupňů. Christine se na okamžik zarazila.

"Izarro," zkusila to znovu, ale Izařin výraz jí nedovolil pokračovat v původní myšlence, a proto se rozhodla rychle ji změnit. Zhluboka se nadechla a promluvila.

"No, já tam zajdu a vyberu dost peněz na… no to se dozvíš brzy. Ty se tady můžeš zatím porozhlédnout a podívat se do některých krámků, dám ti dva galeony. Když se ti něco bude líbit, můžeš si to koupit. Jen ne žádné zbytečnosti. Co na to říkáš?" Její lehká nervozita opadla, když uviděla lehký úsměv na Izziiných rtech a její souhlasné přikývnutí.

"Potkáme se tady asi ta čtyřicet minut. Hodinky máš, takže by ses neměla opozdit. Hlavně si dej pozor, aby ses neztratila." S tím ji Christine podala několik drobných mincí a usmála se na ni.

"Za čtyřicet minut," přitakala milým hlasem; po tom tónů, který použila před několika málo okamžiky, nezbylo ani památky. Christine ji ještě rychle objala, otočila se a po několika málo metrech se ztratila v davu kouzelníků a čarodějek.
A tak Izarra zůstala sama stát na rohu dvou ulic, její rty se velmi rychle zformovaly v mírný úsměv. Byla tady sama - bez někoho, kdo by jí mohl cokoli zakázat. Na nějakou dobu byla naprosto volná a mohla dělat prakticky dělat všechno, co chtěla. To se jí nesmírně zamlouvalo a ihned začala přemýšlet, kam se vydá nejdříve.

/AN: No, ve středu jako už tradičně přidáme další část.. kampak se nám Izzie asi vydá? A co jí Christine chce koupit?/
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 29. ledna 2012 v 16:10 | Reagovat

Vydá se podívat na hůlky, kam asi jinam, ne? :D:D A že by jí Christine kupovala plášť? Nebo něco takového?:D

2 Ivet Ivet | 29. ledna 2012 v 19:18 | Reagovat

Asi jí koupí nějakou ropuchu nebo jiného mazla:D Teda já bych volila ropuchu a jednu zprava zleva za to, jak jedná se svou matkou...

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 31. ledna 2012 v 9:12 | Reagovat

[2]:Taky se mi občas chce dát jí pár facek..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama