2. kapitola „Albus Brumbál“ - 1. část

8. ledna 2012 v 9:00 | Crystal & Lavender |  Příběh - kapitoly
Na jednom z Londýnských předměstí se ozvalo tiché prásk, když se kouzelník ve fialovém hábitu přemístil do stínu jednoho z mnoha košatých stromů, které lemovaly silnici mezi domy. Jedním rychlým pohybem si schoval svou hůlku zpět do hábitu a vykročil k domu se světle žlutou fasádou zanechávaje v lehkém sněhovém poprašku několik stop. Přestože již byla téměř polovina listopadu, tento sníh byl první v tomto roce. Oproti minulému roku zima dorazila později.
Albus Brumbál přes několik schodů vystoupal na malou dřevěnou terasu s několika dřevěnými židlemi, které byly určeny k venkovnímu posezení v letních měsících. Pravou rukou si z hábitu a vousů setřepal několik sněhových vloček, které se na něj snesly za těch pár okamžiků, a následně několikrát zaklepal na dveře z tmavého dřeva, na nichž se pod ostrým zimním sluncem leskl mosazně žlutý ozdobný nápis 'Davidsonovi'.



Z domu mohl zaslechnout kroky, jak někdo spěšně seběhl ze schodů ke dveřím, které se ihned s tichými protesty ve formě vrzání otevřely.

"Pane Brumbále, je mi potěšením vás po tolika letech opět vidět. Pojďte dál, musí vám být zima." Po těchto formálních slovech na uvítanou drobná plavovlasá žena poodstoupila, aby umožnila řediteli projít do chodby domu. Ředitel Bradavic nepatřil zrovna mezi lidi, které by ve svém domě nadšeně uvítala, ale jen díky němu získala dceru… A za to mu bude po zbytek života vděčná.

"Christine," začal veselým tónem, kterému odpovídal i výraz v jeho obličeji, ale okamžik na to se radost z jeho rysů vytratila. Nyní byl jeho obličej a tón zcela vážný. "Ano, je to už mnoho let… Pouze je škoda, že jsme se nemohli potkat za přívětivějších okolností."

Christine tázavě nadzvedla obočí. Že nezná přesný důvod a účel Brumbálovy návštěvy, si vlastně uvědomila až nyní. Rozhodla se to však prozatím nechat být, bylo jisté, že se k tomu za několik málo okamžiků dostanou.

"Samozřejmě," zamumlala jen poněkud tišším hlasem, zatímco kouzelníka zavedla do obývacího pokoje, a se zdvořilým "posaďte se, prosím, pane Brumbále," pokývla k jednomu z křesel.

"Než začneme… Dáte si čaj? Máte v oblibě citrónový, pokud se nemýlím," dodala rychle pro odlehčení atmosféry a na jejích úzkých rtech se opět usadil úsměv.

"Rád, děkuji. Jinak myslím, že oslovení Albus je v pořádku," řekl nadšeně nad vidinou citrónového čaje. Christine se neobtěžovala s nějakou formou odpovědi a rychlejším krokem prošla do vedlejší místnosti, ze které Albus po chvíli uslyšel vřít vodu, a hned na to vzduch naplnila jemná vůně citrónu. Brumbál se zhluboka nadechl a s lehkým úsměvem si letmo prohlédl místnost. Byla laděná do světlých barev a skrze tenké závěsy prosvítalo světlo zlatého tónu, takže pokoj působil příjemným uklidňujícím dojmem.

Než se Brumbál začal zabývat nábytkem a celkovým interiérem, Christine tiše vplula do místnosti s hotovým čajem.

"Ještě není oslazený," podotkla tiše blondýnka a postavila na konferenční stolek tác s hrníčky, cukřenkou a porcelánovou miskou plnou sušenek neurčitého původu. Do svého šálku si hned vhodila jednu kostku a s nepatrným cinkáním zamíchala. Brumbál si do svého dal dvě, zamíchal a trochu usrkl.

"Tvůj manžel, předpokládám, není doma, že?" zeptal se a odložil lžičku na podšálek.

"Ne, Mark dneska vzal v nemocnici dvojitou směnu. Vrátí se až pozdě večer. Ale pokud byste s ním chtěl mluvit, můžu mu zavolat. Jsem si jistá, že by se to nějak dalo zařídit," navrhla rychle a jednou rukou si zastrčila volný pramen rovných plavých vlasů za ucho.

"Ne, to je v pořádku," řekl a napil se čaje.

"Takže, co se stalo tak naléhavého? Váš dopis mi toho příliš neprozradil," začala Christine docela nervózním tónem, protože si byla vědoma toho, že jediným logickým důvodem, proč by ji a její rodinu Brumbál navštívil, mohla být pouze její dcera, kterou jim on a Ministr kouzel před dvanácti lety svěřili do péče za poněkud zvláštních okolností.

Tehdy to byly těžké časy i pro lidi, kteří nebyli ve spojení s kouzelnickým světem. Válka byla krutá, zemřelo mnoho lidí - ať už kouzelníků, motáků nebo mudlů. Temné časy se nevyhnuly ani dětem. Nespočet z nich ztratilo tu možnost prožívat dětství s rodiči a jedním z nich byla i Izarra.

"Jsem si jistý, že si stále pamatujete, čí je Izarra potomek a jaký byl důvod umísit ji do rodiny, která nepraktikuje magii, mám pravdu?" zeptal se ředitel Bradavické školy místo, aby přímo odpověděl na položenou otázku.

S myšlenkou, že odpovídat na položenou otázku otázkou není slušné, se Christine pohodlně opřela a zhluboka se nadechla. Vypadalo to na opravdu dlouhý rozhovor.

"Upřímně, Albusi, nedá se zapomenout na to, když jste nám ji sem přinesli s vysvětlením, že její praví rodiče byli zastánci Vy-víte-koho a v současné době jsou vězněni v Azkabanu, že to byli opravdu mocní kouzelníci a ten uzlíček, který jste držel v rukou, by mohl představovat hrozbu pro oba naše světy. Ubezpečoval jste nás, že je zařízeno, aby se u ní neprojevila magie, a nejlepší pro ni bude získat milující rodinu, domov a výchovu prostou všech kouzel…" zamumlala rychle. "To, že jsem si vědoma téhle skutečnosti, mi ale nedává odpověď na položenou otázku," doplnila podrážděnějším tónem, než by si přála. Brumbál ten tón ignoroval a rty se mi na krátký okamžik zkroutily do smutného úsměvu.

"Pravda, říkal jsem, že jsme společně s Ministrem zařídili potlačení její magie. Ovšem lektvar zřejmě nebyl tak silný, jak bychom si mohli přát a už nedokázal zabránit magii tvé dcery, aby se i nadále neprojevovala," řekl Brumbál naprosto klidným tónem, jako by tuhle informaci sděloval každý den.

Christine ztuhla.

'Nebyl tak silný, aby zabránil Izziné magii? Nebyl dost silný? Její magii-.'

Na nějakou chvíli nebyla schopná nejmenšího pohybu a v mysli se snažila zpracovat naprosto nezpracovatelnou informaci.

Magie její dcery se neměla projevit, nikdy. Tak proč, jak… Christine si nedokázala odpovědět. Jakmile se jí podařilo vzpamatovat, několikrát zamrkala a otevřela pusu, ale v prvních okamžicích nevydala ani hlásku. Hledala vhodná slova.

"Co? Tvrdil jste, že to má na celý život. A jedenáct let rozhodně není celý život! Jak je možné, že přestal fungovat, byl jste si tak jistý… Já, nechápu to. A když byl slabý, proč působil tak dlouho?" Hlas jí přeskakoval, jak byla zmatená, a její dech se prohloubil a zrychlil, když se s tím stále snažila vyrovnat.

"V Izaře koluje krev dvou velmi silných kouzelnických rodů. Temných rodů - Blacků a Lesrangeů," Brumbál se na okamžik odmlčel. Opravdu si nemohl být jistý krví Lestrangeových. Jeho osobním názorem byl spíše nakloněn k možnosti, že je spřízněná s krví Gauntů. Ale proč to zmiňovat a Christine tím znepokojit ještě více?

"Předpokládali jsme, že lektvar, který jsme se před dvanácti lety rozhodli použít, bude dost silný na to, aby zvládl uchovat její magické jádro v nečinnosti, ale Izařina magie byla silnější a dostala se na povrch - doslova spálila účinky toho lektvaru. Podle jejího hlídáčku -." Naneštěstí pro něj byl přerušen.

"Omlouvám se, že vás přerušuji, ale, co je to 'hlídáček'?" zeptala se zmateně a cítila se poněkud trapně nad její neznalostí některých věcí kouzelnického světa. Přestože její otec byl čaroděj a díky němu byla v mládí velmi dobře obeznámená s magickým světem, už žila mimo něj příliš dlouho.

"Hlídáček je věc, kterou využívají jisté odbory na našem Ministerstvu. Má za úkol sledovat, zda nezletilí kouzelníci nepoužívají svá kouzla během času, který netráví ve škole. Aktivuje se s jedenáctým rokem dítěte," vysvětlil rychle, a když Christine chápavě přikývla, pokračoval stále stejně klidným tónem.

"Ten její zaznamenal během posledního měsíce dva velmi silné výbuchy divoké magie."

Když Albus zmínil výbuchy divoké magie, Christine to příliš nepřekvapilo, protože po tom, co jí před pár okamžiky sdělil o lektvaru, který očividně nesplnil očekávání nikoho ze zasvěcených, něco podobného očekávala. Starost jí dělalo něco jiného.

"Myslela jsem, že Izzina existence je ve vašem světě nějak utajená, že jste zařídili, aby to vypadalo, že se nikdy nenarodila. Když hlídáček využívá ministerstvo, znamená to, že ví o Izz?" zeptala se zmateným tónem a usrkla trochu čaje ze svého šálku.

"Ne. Veškeré informace z jejího hlídačku jsou převedeny pouze na osobu Ministra Popletala. Nikdo z kouzelníků, kteří mají obvykle na starost kouzlení nezletilých, k informacím o tvé dceři a jejích nehodách nemá přístup. Pro kouzelníky je jen Izarra Davidsonová, obyčejné dítě narozené motákovi. Není možnost, jak by se o její existenci mohl dozvědět kouzelnický svět, dokud sami nebudeme chtít," ujistil ji s lehkým úsměvem.

"To je dobře, předpokládám… Ale Izz mi nic neřekla. Vůbec se nezmínila, že by se jí přihodilo něco neobvyklého… Vždycky mi říkala pravdu, nikdy nelhala," zamyslela se nahlas a pak se její oči rozšířily zděšením. "A ten kluk z její školy, který je v nemocnici s popáleninami třetího stupně a rozdrásaným obličejem, to… myslíte, že to udělala moje Izz?"

Brumbál přikývl a tak potvrdil její obavy. Blondýnka sklopila zrak a nesouhlasně vrtěla hlavou. Její mála holčička by něco takové neudělala… Byla jen dítě, ona neubližovala.

"Ne, ona by něco takového neudělala. Nikdy nebyla jako ostatní děti jejího věku, ale vychovala jsem ji dobře. Ona je… dobrá, není zlá. A i kdyby to zavinila ona, neudělala by to vědomě nebo schválně, nebo ano?" obhajovala svou dceru lehce zoufalým tónem.

"To… nemohu říct, jestli ten čin byl vědomý nebo ne. Můžeme jen doufat, že to byla jen prostá nehoda. Pravděpodobně tvá dcera ani netuší, co vlastně udělala. Ovšem, faktem zůstává, že podle její krve je její afinitou černá magie."

"Krev ne-krev. Určitě to byla nehoda. Jen nešťastná náhoda. Vždyť ona by úmyslně ublížit nedokázala," podporovala svou adoptivní dceru.

Christine ji znala od jejího narození, její Izz by nikomu neublížila. Vždycky byla klidnější a tišší povahy, nevyhledávala spory, byla jednoduše bezproblémová.

"Co máte v plánu s Izz udělat? Předpokládám, Albusi, že jste mi nepřišel pouze sdělit tuhle… novinku, aniž byste měl vymyšlené řešení." Po této otázce se s hlubokým výdechem, ve snaze se alespoň částečně uklidnit,opřela do křesla.

"Izarra je nyní v poměrně komplikované situaci. U každého kouzelnického dítěte se magie začíná postupně uvolňovat již ve velmi nízkém věku, aby si dítě zvyklo na své magické jádro a mělo již před nástupem do školy z větší části kontrolu nad svými schopnostmi a dokázalo je usměrnit. Ale Izarra tu možnost neměla a nyní najednou získala přístup k něčemu tak silnému, že to nemůže být schopna sama ovládnout. Kdybychom to nechali bez povšimnutí, mohla by ji ta síla ovládnout a Izarra by se nestala nebezpečnou jen pro okolí, ale hlavně i své vlastní osobě. Její magie je nekontrolovatelná a silně nestabilní. Je bezpodmínečně nutné, aby se naučila ovládat svou magii," promluvil Brumbál vážným tónem.

"Dobře… Ale jak? Chcete ji poslat do vaší školy nebo -," Christine nedokončila svou původní myšlenku, protože zaslechla tichý cinkot klíčů v zámku.

"Izz je tady," podotkla tiše lehce, jakoby to nebylo zřejmé, a lehce se zavrtěla v křesle, aby získala polohu, ze které by lépe viděla ke dveřím. "Neměla přijít tak brzo," zašeptala pro sebe překvapeným hlasem a lehce se zamračila.

Oba dva beze slov sledovali, jak se otevřely dveře a jimi prošla dívka v tmavě modrém kabátku a černou plátěnou taškou, kterou si zrovna nepříliš opatrně položila na zem. Slunce jí svítilo do zad, takže jí nebylo vidět do obličeje. Ihned si sundala kabát a začala si rozvazovat boty. Nezdálo se, že by si všimla neznámého hosta v křesle, který ještě před chvílí vedl živou diskuzi o její osobě s její adoptivní matkou.

"Ahoj, Chris. Profesorka na zpěv má nemocné hlasivky, takže nám tenhle týden odpadají koncové hodiny… zase," zavolala k obývacímu pokoji, aniž by zvedla hlavu a dál se soustředila na rozvazování tkaniček u vysokých kozaček. Brumbál udiveně nadzvedl obočí, když uslyšel oslovení, které Izarra použila na Christine. Očekával oslovení 'mami', ale místo toho to bylo jen 'Chris'. Tohle bylo nezvyklé.

Nic na to neřekl, prozatím, a dál mlčky sledoval dívku, která si zrovna sundala čepici.

"Ahoj, Izz," zavolala její matka zpět a pozornost začala věnovat svému šálku, ze kterého tiše usrkla.

Mezitím si Izarra prsty lehce pročesala černé vlasy svázané do vysoko posazeného ohonu, které jí v měkkých vlnách sahaly do poloviny zad, a otočila se. Poprvé od jejího příchodu si Brumbál mohl prohlédnout její tvář, ve které ihned poznal její matku. Vypadala jako Bellatrix, když byla v jejím věku, stejná tvář, stejné držení těla, vlasy byly trochu rovnější, ale přesto stále velmi vlnité. Jediná věc, která byla odlišná, byly oči. Byly větší a na rozdíl od Bellatrixiných téměř černých, Izařiné byly světlejší - tmavě oříškové, ovšem stejně chladné. Tvar byl více mandlový.

Izarra si bleskově přehodila tašku přes rameno a vydala se do obývacího pokoje, ze kterého vedly schody do patra. Zarazila se v polovině druhého kroku a s najednou lehce zamračeným výrazem hleděla na Albuse Brumbála, který s mírným úsměvem položil šálek na tác.
"Kdo js -?" začala nedůvěřivě, ale včas se zarazila, protože se rozhodla, že nepotřebuje znát odpověď a nejlepší pro ni bude, když se tím starcem sedícím jen pár metrů od ní ani nezačne zabývat. "To je jedno. Budu u sebe," dodala rychle a při druhé větě s kývnutím na Christine. Izarra už chtěla co nejrychleji, tak aby to nevypadalo příliš uspěchaně, dojít ke schodům a následně zmizet v patře, ale jakmile překročila práh obývacího pokoje, stařec vstal z křesla, jednou rukou si rychle uhladil něco, co vypadalo jako podivný fialový plášť a vykročil k dívce.

"Je mi potěšením tě poznat, Izarro," řekl dědečkovským hlasem a plynulým pohybem k ní napřáhl svou pravici. Místo toho, aby Izarra společenské gesto přijala, jen na tu ruku vteřinu zírala a pak zvedla hlavu s podrážděným výrazem.

"Pro vás vždy slečna Davidsonová," zavrčela nepřátelsky.

"Izz, chovej se slušně v přítomnosti hosta," pokárala ji lehce Christine, která se najednou objevila za jejími zády, pro uklidnění jí položila ruku na rameno a Brumbálovi věnovala omluvný úsměv.

"Nehodlám se chovat jako k hostovi k někomu, kdo není mým hostem," namítla zpět ke Christine, ale neotočila se k ní. Při těch slovech se v jejích očích neodrážela jediná emoce a výraz její tváře byl prázdný, tak nepřirozený pro dívku jejího věku, od které by každý čekal zvonivý smích a hravé jiskřičky v očích.

"Izarro -," zkusila znova Christine, ale než to stačila dopovědět, její dcera se jí vysmekla a několika kroky se přesunula ke schodům dle jejího původního záměru.

"Jak jsem řekla, budu u sebe." S těmi slovy pomalu a se vztyčenou hlavou vyšla po schodech a zamířila do druhých dveří zleva, kde byl její pokoj.


"Tolik k prvnímu setkání." K Izaře se donesl ironický hlas její adoptivní matky, který upoutal alespoň část její pozornosti.

"Chová se takto vždy?" zaslechla ze zdola tichý hlas toho starce. Mluvil o ní, a proto ji zajímalo, co může někdo jako on dělat zrovna v jejich domě. Schválně nedovřela dveře, aby mohla zaslechnout alespoň část rozhovoru mezi Christine a jejím hostem. Tiše položila svou tašku na zem a klíče na stůl vedle několika papírů s texty písní, které se měla naučit do příštího týdne.

"Ona, Izarra, vždy byla trochu jiná. Tišší, nepříliš často vyhledávala společnost ostatních dětí jejího věku. Nikdy nedůvěřovala cizím lidem, ale jsem přesvědčená, že důvodem proč se chovala poněkud… prudčeji je to, že jí odpadl zpěv. Víte, ona už odmalička milovala hudbu a vše s ní spojené. Proto jsme ji s Markem před rokem dali do hudebně zaměřené školy. Myslím, že se jí tam líbí."

Izarra poslouchala hlas Christine téměř bez dechu, protože se bála, že by ji sebemenší zvuk mohl prozradit a ona by neslyšela nic. Se zvědavým výrazem poslouchala dál.

"Myslím, že chápu. Ale zarazila mne jedna věc. Proč tě oslovila 'Chris' a ne 'mami', jako by to udělaly ostatní děti," zajímal se Albus.

'Co to je? Výslech o mé osobě?' Výraz černovlásky se změnil, od zvědavého přešel na podrážděný.

"To je složité. Nikdy jsme Izz neřekli, že není naše. Ale ona to ví, vždy to věděla… nikdy mě ani Marka neoslovila 'mami' a 'tati'. Ví, že jsme právně její rodiče, ale domnívám se, že nás tak nikdy skutečně nebrala." Uslyšela Christiiin povzdech.


"Takže je to pravda…" pomyslela si hořce, možná i trochu posmutněle, Izarra. Myslela si to celou dobu, ale až touhle větou se jí to oficiálně potvrdilo. A Christine s Markem jí celých dvanáct let s ohromnou lehkostí lhali. Bylo to pro ni docela bolestné zjištění, ale už pár let s tím byla smířená, přesto to stále vnímala jako formu zrady. Byla by radši, kdyby k ní byli upřímnější, protože nemůže věřit někomu, kdo jí nevěří natolik, aby před ní netajil informace.


"Hmmm… Můžeš mi říct víc o ní, její osobnosti, koníčcích a podobně? Pak ti vysvětlím, co s ní plánuji udělat."

'Udělat něco se mnou? Co udělat? Co je zač? Přece nemůže vědět o… o tom. Nikdo to neví, jak by to mohl zjistit on?' ptala se sebe sama zmateně, ale nenacházela žádné vhodné odpovědi.

"Samozřejmě, Albusi. -." Izarra přemýšlela, proč byla Christine přerušena.

"Ještě něco. Není slušné poslouchat cizí rozhovory." Izarra si zděšeně uvědomila, že ta věta byla myšlena přímo na ni a její oči se ve zmatku rozšířili. Nechápala, jak to mohl vědět, vždyť byla úplně potichu.

"A proto - ševelissimo." Bylo ticho, od toho momentu Izarra zmateně pozorovala, že nebyla schopná slyšet nic z rozhovoru a přitom si byla tak jistá, že diskuze mezi vousatým starcem, který byl Christine označován jako Albus, a Christine pokračovala, jen ona to nějakým způsobem nemohla slyšet Kdykoli se snažila soustředit na jejich rozhovor, uši je jí zaplnily nevysvětlitelným šumem. A byla si téměř jistá, že to souviselo s pronesením právě slova 'ševelissimo'.

Rozhodně nevěřila tomu podivnému muži a tušila, že nikdy ani nezačne.


Tiché syknutí uniklo skrz její zaťatou čelist a zavřela dveře svého pokoje. Hluboce se nadechla a pokusila se soustředit své myšlenky na něco jiného, na něco méně znepokojujícího.

Přešla ke gramofonu a pustila si svou oblíbenou desku se skladbami Richarda Wagnera.

Ještě několik vteřin sledovala jehlu, jak lehce bez obtíží klouže po desce. Christine ji několikrát nabízela, že jí koupí přehrávač kazet, ale ona odmítla, protože se jí nejen kvalita zvuku kazet zdála o něco horší, ale i proto, že ona prostě milovala desky…

Mlčky se zaposlouchala do hudby a pustila se do jednoho ze svých domácích úkolů snažíc se ignorovat starce, který se až nepříjemně zajímal o její osobu. Izarra raději nechtěla vědět proč a nehodlala s ním mít cokoli společného. Lepší bude ho ignorovat, alespoň prozatím.



/AN: Kapitola byla příliš dlouhá pro jeden článek, takže jsme ji musely rozdělit. Crystal/
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | 10. ledna 2012 v 19:58 | Reagovat

Začátek povídky se mi moc líbil, ačkoli jsem měla starost, jaká bude právě Izarra. A musím říct, že je mi dost nesympatická:D Taky se bojím, jestli nesklouzne do nějaké temné, přechytralé, krásné Mary Sue. Moc jsem nepochopila jeji reakci na Brumábala. Že by měla v sobě větší kus Voldemorat, než bych si myslela?:) Prosím, ať se nechová moc frackovsky, nerada bych kvůli tomu nechala tuhle povídku. A omlouvám se, po x přečtených ff jsem už dost skeptická. Ale číst budu dál:) Tak snad jsem nějak neurazila, není to vůbec osobní.

2 Crystal Crystal | Web | 10. ledna 2012 v 22:21 | Reagovat

[1]: Ne, neurazila. Naopak jsem ráda, že se někdo konečně odhodlal napsat svůj názor. Jelikož bych nerada spoilerovala, takže můžu jen napsat, že Mary Sue je to poslední, co bychom z Izz chtěly udělat. Snad nezklameme :D

3 Lavender Lavender | Web | 10. ledna 2012 v 23:02 | Reagovat

Díky za názor. :) Ale vážně, děláme vše proto aby se Izarra Mary Sue nestala  :D. A její reakce na Brumbála byla trochu přehnanější, ale taková už ona prostě je, když něco není tak jak ona chce a nevyjde to (to bylo k tomu, že ji odpadl zpěv). No, jestli budeš číst dál, tak sama uvidíš :) ... Není to rozhodně žádné sympatické zlatíčko, ale to snad ani nejde, když jejími rodiči jsou, ti co jimi jsou :D:D:D Taky nechcu nic prozrazovat dopředu, ale myslím si, že tam ještě určitě narazíš na nějakou sympatickou postavu, kterou si snad i oblíbíš :)

4 Marcelka Marcelka | Web | 17. března 2012 v 17:33 | Reagovat

Tak tahle kapitola je docela zvláštní jak se zdá tak z ní nejde vyčíst pravý charakter postavy. Její "matka" sice říká, že je hodná, milá a kdo ví jaké sluníčko, ale s chováním té dívky je to trochu v rozporu. Kdyby byla plachá, tak by si nikdy nedovolila být na Brumbála tak nepříjemná a očividně ukazovat nedůvěru. Počítám, že to bylo nějaké chvilkové selhání. Docela bych uvítala postavu, která by nebyla ani černá ani bílá ;-D No nic, jdu na další

5 Kallia Kallia | Web | 22. května 2012 v 15:34 | Reagovat

Sákra, ta holka je celá Bellatrix, taková malá potvůrka, že? Podle těch náznaků to bude mít asi po tatínkoj. :)

6 Diarsie Diarsie | E-mail | Web | 10. srpna 2013 v 20:23 | Reagovat

Nuž Izarra vyzerá zaujímavo. Síce zistiť to aká naozaj je len z tohoto kúska textu je zrejme nemožné, no ja mám tú výhodu, že som začala čítať neskôr a tak na ostatné kapitoly nemusím čakať.
Hop na ďalšiu časť.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama